Athena (raketa)

Athena byla vyráběna ve verzích Athena I a Athena II. Byla plánována ještě verze Athena III, která měla být vybavena čtyřmi nebo šesti pomocnými motory Castor. Tato verze však nikdy nevzlétla a její vývoj byl zrušen.

Verze Athena I byla dvoustupňová. První stupeň byl odvozen z balistické rakety LGM-118 Peacekeeper a pod názvem Castor 120 jej vyráběla společnost Thiokol (dnes součást Alliant Techsystem). Druhý stupeň se nazývá Orbus 21D a vyráběla jej společnost United Technologies.[1] Tento stupeň byl vyvinut na základě stupně Inertial Upper Stage, který byl používán pro vypouštění nákladů z nákladového prostoru raketoplánů Space Shuttle. Verze Athena II měla tři stupně, první dva byly Castor 120 a třetí byl Orbus 21D.

Pro konečné navedení nákladu na oběžnou dráhu byl u obou verzí používán modul OAM (Orbit Adjust Module).[2] OAM byl vyvinut společností Primex Technologies, která byla poté převzata koncernem General Dynamics. Modul byl asi jeden metr dlouhý a obsahoval zařízení pro kontrolu výšky, telemetrické a komunikační jednotky a pohonný systém. K pohonu sloužily čtyři motory Aerojet MR-107 s přetlakovým cyklem.[3] Jako palivo byl použit hydrazin, jednalo se tedy o jednosložkové palivo (monopropellant). Po odpojení nákladu provedl modul řadu manévrů pro oddálení od nákladu a poté zažehl motory a spálil zbytky paliva.

Raketa startovala z obou hlavních amerických kosmodromů, Cape Canaveral Air Force Station i Vandenbergova letecká základna, jeden start se však konal i na Aljašském Kodiak Launch Complex. Celkem se konalo sedm startů, z čehož bylo pouze pět úspěšných.