Ars antiqua

Ars antiqua („staré umění“) je termín, který moderní vědci používají pro označení středověké hudby v Evropě v období vrcholného středověku, přibližně mezi lety 1170 a 1310. Zahrnuje období polyfonie Notredamské školy (používání více souběžných, na sobě nezávislých melodických linek) a následující léta, kdy se začalo rozvíjet moteto, velmi rozmanitá sborová hudební skladba. V období Ars antiqua se prudce rozvíjí rytmus a notace, vzniká menzurální notace. Obvykle se termín ars antiqua omezuje na duchovní nebo polyfonní hudbu, s výjimkou světských (nenáboženských) jednohlasých písní trubadúrů a trubadúrek. Někdy se však termín ars antiqua používá volněji a označuje veškerou evropskou hudbu třináctého století a o něco dříve. Termín ars antiqua se používá v protikladu k ars nova (ve významu "nové umění", "nová technika" nebo "nový styl"), který označuje období hudební styl přibližně mezi lety 1310 a 1375.

Pérotin a jeho Alleluia nativitas ve třetím rytmickém modu

Základem systému se stalo ternární dělení (na tři díly) rytmických hodnot longa a také brevis, která se nyní dělila na tři semibreves. Základem metrického členění hudby se stal menzurální takt (perfectio) v rozměru perfektní (třídobé) longy. Tím se pozměnila i harmonická pravidla: konsonance byla požadována na začátku každého taktu. Ustálila se nová klasifikace konsonancí na „dokonale“ (prima, oktáva), „prostřední“ (kvinta, kvarta – ta však už nebývá používána mezi spodními hlasy) a „nedokonalé“ (obě tercie); obdobná je klasifikace disonancí (např. velká sexta je „nedokonalá“, malá sexta je „prostřední“ disonance). Tyto inovace byly odrazem zvýšené péče o libozvučnost vícehlasu a o rytmické rozlišování jednotlivých hlasů.

Největšímu zájmu hudebníků se těšilo moteto. Repertoár se rozšiřoval díky neustále novým textovým úpravám i obměnám hudby starších klauzul. Postupně převládly francouzské světské texty, některá moteta citovala refrény truvérských písní. Dosti typické však bylo i užití smíšených textů, jejichž náměty byly v určitém symbolickém smyslu obdobné (např. latinský duchovní text o P. Marii a francouzský text o „krásné paní“). V tenoru byly stále – až na skrovné výjimky – užívány rytmizované úseky chorálních melodií. Tenor byl hrán na nástroj, vrchní hlasy využívaly zpěvu i nástrojů ad libitum. Naprostá většina skladeb byla tradována anonymně; kolem roku 1300 přinesl zajímavé rytmické zvláštnosti Petrus de Cruce.