Ariadna (Martinů)

Ariadna (francouzsky Ariane), H. 370, je jednoaktová opera Bohuslava Martinů. Libreto napsal sám autor podle divadelní hry Georgesa Neveuxe Návrat Théseův (Le Voyage de Thésée) z roku 1943. Martinů začal operu psát 13. května 1958, aby si – podle svých slov – odpočinul od práce na opeře Řecké pašije. Operu dokončil 15. června 1958.

Ariadna
Ariane
Žánropera
SkladatelBohuslav Martinů
LibretistaBohuslav Martinů
Počet dějství1
Originální jazykfrancouzština
Literární předlohaGeorges Neveux: Le Voyage de Thésée
Datum vzniku1943 (předloha)
1958 (libreto, hudba)
Premiéra2. března 1961, Gelsenkirchen Německo Německo
Česká premiéra23. října 1962, Brno, Komorní opera JAMU
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Uvedení

Světová premiéra byla 2. března 1961 v Gelsenkirchenu (Německo) pod vedením Ljubomira Romanského. Česká premiéra proběhla 23. října 1962 v Brně v Komorní opeře JAMU v rámci večera Třikrát Ariadna (vedle opery Martinů byly uvedeny ještě Nářek Ariadny od Claudia Monteverdiho a melodram Ariadna na Naxu od Jiřího Antonína Bendy). Dirigoval Richard Týnský, titulní roli zpívala Miriam Šupurkovská. Již v září 1961 byla ale uskutečněna rozhlasová nahrávka v Československém rozhlasu Brno, dirigent: František Jílek, titulní role: Cecilie Strádalová.

Postavy
Ariadna soprán
Théseus baryton
Burún tenor
Mínótauros bas
Strážce tenor
Stařec bas
šest jinochů z Athén tenoři a basy

Stručný obsah opery

Opera je komponována podle barokního schématu a sestává z prologu a tří obrazů, oddělených orchestrálními symfoniemi.

Předloha libreta zpracovává řecký mýtus o Mínótaurovi. Text je ale plný náznaků a nápovědí a otázek, na které není dána odpověď. Tento stručný obsah nemůže postihnout nejednoznačnost některých scén a poetickou krásu a sílu libreta.

Sinfonia č. 1

Součástí 1. symfonie je Prolog před oponou. Strážce města Knóssos se dozvídá o příjezdu lodi s athénskými mladíky od racka, letícího kolem.

1. obraz

Sedm vylodivších se mladíků tluče na dveře krčmy. Otvírá jim Stařec, který je varuje před blížící se nocí. Šest mladíků se Starcem odchází, Théseus zůstává a setkává se s neznámou dívkou. Ta se do něho zamiluje a varuje jej před blížícím se Mínótaurem. Kroky ale patří Starci, který ohlašuje svatbu královské dcery. Tou dcerou je ona dívka a jmenuje se Ariadna, ženichem je Théseus.

2. obraz

Théseův společník Burún je nespokojen s tím, že místo boje sedí nečinně na slavnosti, a vydává se sám zápasit s Mínótaurem. Burúnův smrtelný křik probudí Thésea z jeho okouzlení. Překoná strach a vyzve Mínótaura k boji. Ten přichází a vypadá přesně jako Théseus. Théseus se nezalekne jeho matoucích slov a zabije ho.

3. obraz

Théseus odplouvá se svými druhy, Ariadna se s ním loučí závěrečnou árií.

Nahrávky
  • 1961 – dirigent: František Jílek, sólisté: Cecilie Strádalová, René Tuček, Zdeněk Kroupa, Vladimír Krejčík, Václav Halíř, Zdeněk Pospíšil, Oldřich Jakubík, sbor a orchestr Janáčkovy opery Brno, nahrávka Československý rozhlas Brno,[1]
  • 1986 – dirigent: Václav Neumann, Ariadna: Celina Lindsley, Théseus: Norman Philips, Mínótauros: Richard Novák, Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor (PFS), CD Supraphon, 1987 a 2000, SU 3524-2 631
  • 2016 – dirigent: Tomáš Netopil, Ariadna: Simona Šaturová, Théseus: Zoltán Nagy, Mínótauros: Baurzhan Anderzhanov, Burún: Abdellah Lasri, Stařec: Tijl Faveyts, Essener Philharmoniker, sólisté sboru Aalto- Theater Essen Choir, CD Supraphon (živá nahrávka) SU 4205-2[2]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ariane (Martinů) na anglické Wikipedii. S přihlédnutím k původním textům u vydání Supraphonu z roku 1987.

  1. informace o nahrávce na stránkách Nadace Bohuslava Martinů
  2. Po 30 letech vznikla nová nahrávka ariadny B. Martinů : S Essenskou filharmonií Netopilem a Šaturovou [online]. Supraphon, 2016-06-21 [cit. 2018-01-23]. Dostupné online. (česky)

Literatura
  • ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, n. p., 1983. 400 s. Kapitola Bohuslav Martinů, s. 256–258.
  • MIHULE, Jaroslav. Ariadna : doprovodný text k nahrávce Supraphon 1987. Praha: Supraphon, 1987. Dostupné online.
  • JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 19.
  • MIHULE, Jaroslav. Martinů : osud skladatele. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.