Racionalita

Novověké pojetí racionality navazuje na Parmenidovu a Platónovu kritiku smyslového poznání, které je nejisté a klamné. Pravé poznání musí být vedeno rozumem a je nakonec možné jen u stálých a neměnných předmětů. Proto se už Pythagoras věnoval zdánlivě plně racionálním objektům matematickým a geometrickým. Brzy se ovšem ukázalo, že ani délka úhlopříčky čtverce není souměřitelná s jeho stranou, že se nedá vyjádřit jako poměr dvou celých čísel, čili moderně řečeno racionálním číslem. Platón pak hledal možnost racionálního poznávání jinde, až dospěl k věčným idejím.

Ve středověké filosofii je racionalita světa zaručena Božím stvořením: pokud je svět stvořen Božím slovem (Gn 1,1), musí být také poznatelný, moderně řečeno racionální. Už ve scholastice se však objevují rozpory mezi Božím zjevením a rozumovým poznáním, které ve 14. století vedou k rozluce filosofie a teologie. Napětí mezi nimi se pak vyhrotilo v učení M. Luthera, který racionální filosofii a teologii ostře odmítl.

Zakladatelem novověkého racionalismu je René Descartes, který se snažil založit novou jistotu poznání na sebejistotě subjektu a jeho schopností racionálně myslet a argumentovat. Převládající racionalismus 17. a 18. století vyvolal odmítavou kritiku empiristů, kteří naopak zdůraznili primát smyslů a zkušenosti. Spor vyřešil Immanuel Kant tak, že i smyslové poznání nutně předpokládá určité rozumové předpoklady, například představu prostoru, času a příčinnosti.

Racionalita se od roku 1980 v jazyce vytrácí.[1] Začíná se prosazovat postpravda.

Až do Kanta bylo tradicí pokládat racionalitu za „všem lidem společnou“ (Descartes). Počínaje Hegelem se chápe jako historicky proměnlivá a různě podmíněná, zejména lidskými zájmy. Romantismus 19. století silně zdůraznil význam vůle, citů a vášní a řada filosofů racionalitu člověka zpochybnila (Schopenhauer, Nietzsche aj.), podobně jako psycholog Sigmund Freud. Naproti tomu pro pozitivismus je racionální pouze to, co je dokazatelné, nebo jen to, co odpovídá pravidlům a normám například logiky. Kritický racionalismus Karla Poppera uznává omezené možnosti empirického dokazování a za racionální tvrzení pokládá pouze takové, které lze vyvrátit. Naopak pragmatismus pokládá za racionální to, co je účinné a co vede k cíli. Na to navazuje současné pojetí různých (účelových či instrumentálních) racionalit, zejména ekonomické nebo politické.[2]

Německý sociolog Max Weber rozlišoval mezi racionalitou hodnotovou a účelovou, která se řídí pouze účelem. Filosof Max Horkheimer mluví o instrumentální racionalitě, která už není schopna posoudit racionálnost svých cílů. Podobný smysl má i současný pojem racionalizace, který většinou znamená snahu o úspornější dosahování cílů.[3]

Přes tyto pochybnosti a spory je nejen věda, ale i celá řada společensky významných oblastí - například právo nebo politika - závislá na určité míře shody o tom, co je a co není racionální argument. Německý filosof Jürgen Habermas vychází z toho, že jistý sklon k racionalitě je vlastní lidské řeči. Na tom zakládá svůj koncept diskurzivní racionality nebo komunikativního jednání, jehož obecná pravidla umožňují jednání a hledání kompromisů mezi účastníky, i když zastávají velmi odlišná stanoviska.

Racionalita v ekonomii se běžně používá jako předpoklad pro chování jednotlivců v ekonomických modelech a analýzách. Objevuje se téměř ve všech učebnicích ekonomie o tom, jak se člověk rozhoduje.

Z pohledu pozitivistů ekonomická teorie axiomaticky (z řeckého axióma – to, co se uznává - je tvrzení, které se předem pokládá za platné, a tudíž se nedokazuje) předpokládá racionalitu ekonomických subjektů. To znamená, že pro ekonomickou teorii se všechny subjekty řídí pravidly ekonomické racionality, která už implikuje jistý egoismus subjektu. Dle ekonomických teorií člověk v ekonomickém prostředí volí takové chování, které upřednostňuje jeho zájmy nad zájmy jiných a pokud volí mezi dvěma nebo více možnostmi, vždy zvolí tu, která je pro něj nejvýhodnější a přinese mu největší užitek. K tomuto výkladu problému se váže i pojem „homo economicus“. Podobný pojem economic man najdeme již v textech Johna Stuarta Milla z 19. století.

Dle behavioristů se však subjekt pohybuje v prostoru pro rozhodování, který bývá často omezen. Subjekt je postaven před omezení typu finančního, časového, právního nebo morálního. Do rozhodovacího procesu mohou vstupovat i emoce nebo pocit sounáležitosti s komunitou, rodinou. Často si subjekt může uvědomovat i společenskou prospěšnost, přijatelnost ale i dopady na své sociální okolí.