Antonio Tambosi

Studoval v Mnichově. Byl veřejně a politicky činný.[1] Od roku 1884 pobýval v Trentu, kde se toho roku stal prezidentem tamní alpinistické společnosti.[3] Byl též viceprezidentem obchodní a živnostenské komory.[3] Působil jako velkoprůmyslník.[2] Po otci převzal textilní továrnu. Zastával funkci starosty Trenta, v níž působil od roku 1895 a znovu v letech 1911–1912.[6] Od roku 1894 byl členem obecní rady. Do funkce starosty byl zvolen roku 1895 jednomyslně poté, co zemřel dosavadní starosta Paolo Oss Mazzurana. Tambosi se snažil prosadit výstavbu železniční trati Trento-Malè a Lavis-Molina. Na starostenský post rezignoval roku 1898, ale již v roce 1899 byl opět zvolen. Následujícího roku pak rezignoval na protest proti politice německé etnické většiny v Tyrolsku. V roce 1911 se do funkce vrátil.[3]

Působil i jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách roku 1901 za kurii městskou v Tyrolsku, obvod Trento, Cles, Fondo, atd. Rezignace byla oznámena na schůzi 26. září 1905. V parlamentu ho pak nahradil Giuseppe Silli.[7]

Ve volbách do Říšské rady roku 1901 se uvádí jako italský liberální kandidát.[8] Je zachycen na fotografii, publikované v květnu 1906 (ovšem pořízené cca v roce 1904), mezi 18 členy poslaneckého klubu Italské sjednocení (Italienische Vereinigung) na Říšské radě.[9]

Koncem roku 1914 se stal prezidentem italské Národní ligy.[6] Patřil mezi hlavní představitele italského iredentismu.[5]

Za první světové války byl rakouskými úřady souzen pro velezradu.[2] 25. října 1916 byl odsouzen na sedm let do vězení a k vyhoštění, v roce 1917 byl ovšem amnestován, nicméně nadále měl být omezen v pohybu.[6][3] Po válce byl členem italské delegace na pařížské mírové konferenci.[5] Do Paříže ho jako odborníka na otázky Tyrolska povolal premiér Vittorio Emanuele Orlando.[3]

Podle některých zdrojů byl roku 1920 nominován na člena italského senátu.[6] A měl skutečně zasedat v senátu Italského království.[4][5] V databázi senátorů ovšem jeho jméno nefiguruje.[10] Zemřel totiž ještě před složením senátorského slibu,[3] v únoru 1921.[4]