Antonio Soler

Antonio Soler se narodil v katalánském městě Olot. Již v šesti letech se stal členem chlapeckého sboru při klášteru Montserrat, kde se mu dostalo důkladného hudebního vzdělání, vynikal zejména ve hře na varhany. V roce 1752 vstoupil do Řádu sv. Jeronýma a přesídlil do kláštera v El Escorialu[1] , kde vedle řeholních povinností působil jako varhaník a ve volném čase skládal hudbu. Seznámil se zde se skladateli Josém Nebrou a Domenikem Scarlattim, kteří doprovázeli španělskou královskou rodinu na jejích podzimních pobytech v El Escorialu. Od roku 1766 až do smrti byl také učitelem hudby nadaného syna krále Karla III., infanta Gabriela, kterému věnoval několik cembalových sonát.

Antonio Soler složil mnoho skladeb různých žánrů; dnes jsou z nich nejznámější jeho sonáty pro klávesové nástroje. Napsal jich více než 200 a většinou mají dvojdílnou formu. Často se v nich vyskytují na svou dobu neobvyklé modulace, ale i typicky španělské hudební prvky, například taneční rytmy. Není vždy zcela jasné, pro který klávesový nástroj jsou sonáty určeny, protože Soler hrál na varhany, cembalo i kladívkový klavír a pro všechny tyto nástroje také skládal.

Významnou část jeho díla tvoří také vokální duchovní hudba - mše, hymny, žalmy, moteta, villancica a další.

Vedle skládání se Antonio Soler zabýval také hudební teorií. V roce 1762 vyšel jeho dvojdílný spis Llave de la modulación (Klíč k modulaci), kde mimo jiné ukazoval, jak v hudební skladbě hladce a co nejrychleji přejít z jakékoliv tóniny do libovolné jiné. Jeho postupy se tehdy jevily jako velmi odvážné a spis vyvolal několik let trvající ostrý spor mezi konzervativními teoretiky, kteří dílo zcela odmítali, a Solerem a jeho moderně uvažujícími příznivci (kteří nakonec dílo dostatečně obhájili a spor byl ukončen).[2]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonio Soler na Wikimedia Commons
• Volně přístupné partitury děl od Antonia Solera v projektu IMSLP