Antonie Kleinerová

Pocházela z dělnické rodiny. Otec byl zámečníkem a matka byla v domácnosti. Antonie Kleinerová po absolvování měšťanské školy maturovala na obchodní akademii a pak studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium ovšem nedokončila. V roce 1927 se jejím manželem stal Ing. Jaroslav Kleiner, zaměstnanec ministerstva národní obrany a později rozhlasu. Kleinerová pracovala od roku 1937 na ministerstvu sociální péče, kde se seznámila s Miladou Horákovou. Za druhé světové války se Kleinerovi zapojili do odboje a v roce 1941 je zatklo gestapo. Jaroslav Kleiner byl v dubnu 1942 popraven v koncentračním táboře Mauthausen, Antonie byla vězněna v Ravensbrücku a v ženské věznici Noisdorf. Po válce a návratu do ČSR se začala angažovat v národně socialistické straně.[1]

V parlamentních volbách v roce 1946 se stala poslankyní Ústavodárného Národního shromáždění za národní socialisty. V parlamentu zasedala formálně do voleb do Národního shromáždění roku 1948.[2]

Patřila k té části národních socialistů, která nesouhlasila s průběhem komunistického převratu v roce 1948, a byla proto později politicky stíhána. V roce 1949 ji společně s dalšími funkcionáři národně socialistické strany zatkla Státní bezpečnost. V politickém procesu s Miladou Horákovou a spol. byla odsouzena k trestu těžkého žaláře na doživotí. Kromě toho jí byl zkonfiskován majetek, vyměřen peněžitý trest dvaceti tisíc korun a odebrána na deset let čestná občanská práva. Byla vězněna ve Znojmě, Kutné Hoře, v Praze na Pankráci, v Chrudimi a v nápravněpracovním táboře Pardubice. Společně s dalšími vězeňkyněmi zde iniciovala v roce 1954 hladovku, za kterou byla kázeňsky potrestána. Doživotní trest jí byl v roce 1955 zmírněn na dvacet pět let a v roce 1960 byla propuštěna na amnestii.[3][1]

• Proces s Miladou Horákovou a spol.
• Ludmila Brožová-Polednová