Antonín H. Sokol

Narodil se roku 1847 v moravské obci Neslovice. Studoval gymnázium v Brně a Vídni. Od šestnácti let začal literárně tvořit — psal básně a povídky do Hvězdy, později také do časopisů Lumír, Moravská orlice, Vosa a Besídka čtenářská.[3]

Roku 1866 byly v Brně založeny Veselé listy a Sokol se spolu s Františkem Vymazalem stal jejich hlavním přispěvatelem.[3] O rok později se s jejich redakcí přestěhoval na žádost J. S. Skrejšovského do Prahy. Když tento časopis po třech letech zanikl, přesvědčil Skrejšovský Sokola, aby pokračoval v novinářské činnosti. Sokol vstoupil jako reportér do redakce časopisu Národní pokrok a uveřejňoval tam zejména zprávy o táborech lidu (politických shromážděních), kterých se tehdy konalo velké množství.[4]

Národní pokrok byl zanedlouho po zatčení několika redaktorů zastaven. Sokol s několika kolegy odešel do Chrudimi, kde vydávali časopis Koruna. Ještě v roce 1869 se ale vrátil do Prahy do redakce obnoveného časopisu Pokrok. Psal pro něj zejména fejetony a divadelní zprávy. Kontakty s uměleckými kruhy ho později inspirovaly k vlastní dramatické tvorbě.[4] Během pražského pobytu přispíval i do dalších časopisů, například Slavie (později přejmenovaná na Zábavné listy),[3] Světozor nebo Krakonoš. Když J. R. Vilímek založil roku 1872 knihtiskárnu, převzal za něj Sokol nakrátko redakci Humoristických listů.[5]

Roku 1883 se stal šéfredaktorem brněnského deníku Moravská orlice. V této funkci setrval do konce života.[3] Bylo to velmi náročné povolání, které mu zabralo prakticky všechen čas a znemožnilo jakoukoli jinou literární činnost. Protože noviny vycházely jen ve všedních dnech, odjížděl na víkendy do rodných Neslovic, kde trávil volný čas s rodiči a s rodinami svých sester. Sám zůstal svobodný.[4]

Na konci roku 1888 vážně onemocněl. Přestěhoval se do bytu v těsné blízkosti redakčních místností a v rámci možnosti pokračoval v práci. Zemřel 15. května 1889 večer.[3] Je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně. [6]

Byl oceňovaný pro vlastenectví, čestné a přímé jednání s přáteli i protivníky.[3]

Vedle novinářské činnosti byl autorem následujících povídek:

• Tvrdé palice (1873)
• Z doby komety (1873)
• Páter Serafin (Světozor 1874)[4]
• O živých a mrtvých : Drobné kresby (1881)

Napsal také divadelní hry:

• Farizejci : žert ve třech jednáních (1880), komedie. Provozována v Novém českém divadle za Žitnou branou r. 1879.[4]
• Starý vlastenec : veselohra ve třech jednáních (1881)
• Šteperka (1881), fraška
• Rodinné přikázání : Obraz ze života velkoměstského ve 4 jednáních (1882)
• Kleopatřin prsten : fraška ve třech jednáních (knižně 1893)
• Jelínek a spol. : žert o pěti jednáních (knižně posmrtně 1900); cenzurou nebyla kvůli politickým narážkám připuštěna k provozování[4]

Překlad:

• Eberhard Friedrich Hübner: František Trenk, vůdce rakouských pandurův : historický román z dob Marie Teresie (1865)