Ančar jedovatý

Ančar je mohutný, stálezelený, jednodomý nebo řidčeji dvoudomý strom, dorůstající výšky 25 až 50 metrů. Kmen bývá štíhlý, ve stáří někdy s kořenovými náběhy. Při poranění roní bílý latex. Listy jsou jednoduché, střídavé, dvouřadě uspořádané, krátce řapíkaté, s celokrajnou až zoubkatou, 7 až 19 cm dlouhou, eliptickou až obvejčitou čepelí se zaoblenou až srdčitou bází. Žilnatina je zpeřená, tvořená 10 až 13 páry žilek. Na líci jsou listy tmavě zelené a s řídkými dlouhými chlupy, na rubu bledě zelené a hustě chlupaté. Palisty jsou drobné, kopinaté, opadavé. Jednopohlavná květenství vyrůstají na krátkých výhonech, zpravidla 1 až 2 samičí a až 8 samčích. Samčí květenství jsou terčovitá, stopkatá, dužnatá, asi 1,5 cm široká, tvořená mnoha volnými květy se 2 až 7 volnými okvětními lístky a 2 až 4 tyčinkami s velmi krátkými nitkami. Samičí květenství jsou přisedlá až stopkatá, tvořená jedním nebo řidčeji dvěma květy se čtyřčetným okvětím a polospodním semeníkem, a obklopená hruškovitým receptákulem. Semeník je polospodní, spojený s receptákulem, a nese šídlovitou dvouramennou čnělku. Plodem je jasně až purpurově červená, asi 1,2 až 2,5 cm velká pseudopeckovice hruškovitého tvaru. Na vzniku dužnatého oplodí se podílí i květní lůžko.[1][2][3]

• 
  Pata kmene ančaru
• 
  Listy ančaru
• 
  Větve s plody

Ančar je paleotropický druh, široce rozšířený od subsaharské Afriky přes tropickou Asii až po Austrálii a Tichomoří. Areál v Africe sahá od Senegalu a zemí Guinejského zálivu na východ po jižní Etiopii a na jih po Angolu, Zambii a Tanzanii. Zahrnuje i Madagaskar a jih Arabského poloostrova. V Asii je ančar rozšířen od Indie a jižní Číny přes Indočínu a jihovýchodní Asii po tichomořská souostroví Fidži a Tonga. V Austrálii je výskyt omezen na vlhčí severovýchodní a severní část kontinentu.[4][2][5][6] Ančar roste jako emergentní (přesahující okolní stromové patro) strom v primárních tropických deštných lesích, poloopadavých, bažinatých i poříčních lesích, na savanách i v pobřežních oblastech. Vyskytuje se zpravidla v nižších nadmořských výškách do 1500 metrů.[7][3][8]

Africká babočka Cyrestis camillus

Květy ančaru jsou zřejmě opylovány větrem.[9] Plody vyhledávají a konzumují rozliční ptáci a netopýři i jiní savci. V Africe je ančar živnou rostlinou housenek několika druhů babočkovitých motýlů (Cyrestis camillus, Pseudoneptis bugandensis, P. ianthe) a některých můr.[10]

Mléčný latex obsahuje proměnlivé množství srdečních glykosidů (asi 0,1 až 0,5 %), mezi nimiž převládá α- a β-antiarin. Účinek těchto látek na srdeční činnost je silnější než u digitalinu z náprstníku.[11] Při požití k otravě většinou nedochází, neboť účinné látky se nevstřebávají trávicím traktem. V krevním oběhu působí v malém množství jako stimulans srdeční činnosti, při větších dávkách dochází k otravě, provázené zvracením a křečemi a vedoucí k zástavě srdce. Intravenózně podané glykosidy z latexu ančaru v množství 1 mg usmrtí psa během 3 až 9 minut. Mechanismus účinku spočívá v ovlivnění aktivity molekulární sodno-draselné pumpy v srdečním svalu.[6] Latex také stimuluje stahy trávicího systému a dělohy.[11] Prach vznikající při opracování dřeva může způsobit podráždění kůže a astma.[8] V některých zdrojích se uvádí, že africké formy tohoto druhu jsou téměř nejedovaté. Vysvětluje se to tím, že v Africe se na rozdíl od Asie nepoužívá latex na šípové jedy a nejsou zde proto zkušenosti s jeho toxicitou v krevním řečišti.[8]

• 
  Strukturní vzorec α-antiarinu

Rod Antiaris je v rámci čeledi Moraceae řazen do tribu Castilleae a podtribu Castillineae. Nejblíže příbuzným rodem je podle výsledků fylogenetických studií rovněž monotypický rod Mesogyne, pocházející z tropické Afriky.[12] V minulosti bylo v rámci rodu Antiaris rozlišováno více druhů, které byly v roce 1977 shrnuty do široce pojatého druhu Antiaris toxicaria a jsou nadále rozlišovány na úrovni subspecií.[9]

Z nařízlé kůry ančaru se v jižní Číně, Indočíně a jihovýchodní Asii získává latex, který je spolu s kůrou kořenů různých druhů kulčib hlavní surovinou k přípravě šípových jedů. Používá se také k rybolovu.[6][13] Je znám pod názvem upas nebo upus a aplikuje se na špice šípů i šipek do foukaček.[7] Jako protijed se používají listy či plody pepřovníku Piper vestitum, plody Scorodocarpus borneensis (olaxovité) nebo šťáva citrusu Citrus acida.[7] Plody jsou jedlé,[8] listy se používají jako krmivo.[7]

Dřevo ančaru je lehké, s hustotou okolo 0,43 g/cm³, dobře opracovatelné, málo trvanlivé. Jádrové dřevo bývá bělavé, nažloutlé nebo světle žlutohnědé, s pravidelnou strukturou, nezřetelně oddělené od běli. Bývá obchodováno pod názvem ako.[14] V Malajsii je známo jako ipoh.[15] Je využíváno v truhlářství, k výrově nábytku, beden, podlah, obložení, násad a držadel, hraček a podobně. Často se také zpracovává na dýhy. Domorodci jej hojně využívají na lehké stavby a výrobu kánojí. V některých afrických zemích (například v Ugandě) je populárním materiálem k výrobě bubnů. Kořeny někdy slouží jako náhrada korku.[6] Dřevo má spíše místní význam. Mezinárodně se obchoduje zejména k výrobě překližek a dýh, často ve směsi s jinými lehkými listnatými dřevy.[6] V tropech je ančar vysazován jako pouliční a stínící strom. [8]

Rostlina je široce využívána v africké i asijské tradiční medicíně. V Africe se latex zevně používá na řezné rány, zranění a různé kožní neduhy jako je ekzém či lepra, vnitřně jako projímadlo. Semena, listy a kůra slouží ke snížení horečky, semena při úplavici, kůra při žloutence.[6] Ethanolový výluh z kůry má cytotoxické účinky proti nádorovým buňkám.[6] V kultuře některých etnik jihovýchodní Asie je ančar posvátný strom.[7]