Annie Girardotová

Narodila se v desátém pařížském obvodu. Druhou světovou válku prožila s matkou a bratrem v Normandii, otec zemřel, když jí byly čtyři roky. Už jako dítě chtěla hrát, ale stejně jako matka se nejdříve stala zdravotní sestrou. Při práci nejdříve navštěvovala dramatické kurzy, později vystudovala herectví na pařížské konzervatoři Conservatoire national supérieur d'art dramatique.

V letech 1954-1957 byla členkou prestižního divadla Comédie Française, kde účinkovala v díle francouzských klasiků. Mezitím se začala prosazovat ve filmu, vynikla ve Viscontiho dramatu Rocco a jeho bratři (1960), poté dělila svou práci mezi Francii a Itálii. V dekádě sedmdesátých let 20. století byla jedinou francouzskou herečkou, která ve filmech hrála výhradně hlavní role. Střídala dramatický a komediální žánr, její doménou se staly emancipované ženy, které různým způsobem bojují proti nástrahám života. Za kreaci lékařky postižené rakovinou (Nejcennější co mám, 1976) získala cenu Césara. V dramatickém a kriminálním žánru hrála ve filmech Andrého Cayatta (Prožít si své peklo, 1976), komediální polohu uplatnila v mimořádně úspěšné dvojici s Philippem Noiretem (Něžné kuře, 1978; Ukradli torzo Jupitera, 1980). Točila také s Louisem de Funèsem (Jeden hot a druhý čehý, 1978). Poslední hlavní roli hrála v kriminálce Černá listina (1984), od té doby ztvárňovala jen vedlejší úlohy. Césara za vedlejší roli získala za své kreace ve filmech Bídníci 20. století (1995) a Pianistka (2001).

Kromě filmu pokračovala v práci na divadelních jevištích, za svou roli ve hře Marie Marguerite získala v roce 2002 prestižní Molièrovu cenu, která jí byla v témže roce udělena i za celoživotní práci pro divadlo. V té době sbírala ocenění za celoživotní práci pro film po celé Evropě, mimo jiné i v Česku nebo na Slovensku. Jako host se zúčastnila řady mezinárodních festivalů (Berlín) a v roce 2000 obdržela Řád čestné legie. Od francouzského ministerstva kultury získala již v roce 1975 Řád umění a literatury.

V posledních letech života trpěla Alzheimerovou chorobou, od roku 2007 žila v pečovatelském domě a v roce 2009 zcela ztratila paměť.

Od roku 1962 byla provdána za italského herce Renata Salvatoriho, se kterým měla dceru Giuliu; rozešli se v roce 1980, ale manželi zůstali až do jeho smrti roku 1988.

V 80. letech prožila osobní krizi. Zkrachovalo divadlo, které měla pronajaté se svým partnerem Bobem Decoutem. Tisk navíc zpochybňoval její uměleckou poctivost a měla problémy s dcerou. Kvůli tomu všemu načas přestala hrát. Později se ale opět před filmovou kameru vrátila.

Je autorkou autobiografické knihy Horká krev. Odchody a návraty.[1]

Zhruba posledních 5 let života trpěla Alzheimerovou chorobou.[1] Zemřela v roce 2011 v Paříži a je pohřbená na Hřbitově Père-Lachaise.[2]