Andrej Platonov

Jeho otec se jmenoval Platon Firsovič Klimentov (1870–1952), pracoval jako řidič lokomotivy a instalatér ve Voroněži. Dvakrát obdržel titul hrdina práce (1920 a 1922) a v roce 1928 vstoupil do komunistické strany. Jeho matka Maria Vasilevna Lobočichina (1874/1875–1928/1929) byla dcerou hodináře, ženou v domácnosti a matkou celkem 11 dětí. Andrej byl z nich nejstarší. Maria je těhotná prakticky každý rok. Andrej se tak podílí na výchově svých sourozenců a později jim zajišťuje i stravu. Oba rodiče jsou pochováni na Čugunovském hřbitově ve Voroněži.

V roce 1906 Andrej nastupuje na farní školu. Mezi lety 1909–1913 pak navštěvuje městskou čtyřletou školu. Od roku 1913 (nebo jara 1914) do roku 1915 pracuje jako nádeník. Pracuje v kanceláři pojišťovny "Rusko", nebo jako asistent řidiče lokomotivy. V roce 1915 pracoval jako slévař v továrně na výrobu trubek. Od podzimu 1915 až do jara 1918 pracoval v mnoha Voroněžských dílnách, kde se podílel na produkci mlýnských kamenů.

V roce 1918 začal studovat elektrotechniku na Voroněžském technickém železničním učilišti, kterou však mohl ukončit až po vojenské službě v roce 1921. Sloužil v hlavním revolučním výboru Jihovýchodních železničních drah v redakci časopisu Železná cesta. Zasáhl do občanské války jako korespondent na frontě. Ve spolupráci s několika novinami od roku 1919 začal publikovat svá díla. Profiloval se jako básník, publicista a kritik. V létě 1919 jako korespondent novin Zprávy Rady obrany Voronežské opevněné čtvrti v Novochopjorsku. Brzy poté byl povolán do Rudé armády. Do podzimu pracoval jako pomocník v lokomotivě při vojenských převozech. V létě 1921 ukončil studium na roční stranické škole. Ve stejném roce vychází jeho první kniha brožura „Elektrifikace“ rovněž i jeho básně v sborníku různých autorů pod názvem „Básně“ V roce 1922 se mu narodil syn. Ve stejném roce Platonovy vychází básnická sbírka „Hluboká hloubka“ V roce 1923 se Valerij Brjusov pozitivně odkazuje na sbírku básní Platonova s názvem „Tisk a revoluce“ Na jaře 1924 se zúčastnil prvního všestranného hydrologického kongresu, kde představil své projekty o hydrologii regionu a plány na pojištění plodin proti suchu. Současně na jaře 1924 opět požádal o členství v Komunistické straně a byl přijat jako kandidát, ale i tak nebyl přijat. Ve 20. letech si změnil své příjmení z Klimentova na Platonova inspirován jménem svého otce. V letech 1927–1930 píše Platonov svá nejznámější díla, povídku „Kotlovan“ a román „Čevengur“. Obě díla jsou zcela novátorská jak jazykově, tak i obsahově. Díla zobrazují ve fantasticko-utopickém duchu budování nové komunistické společnosti. Žádné z těchto děl nebylo publikováno za života Platonova.

Po přečtení povídky publikované Platonovem v roce 1931 v časopise Krasnaja nov Stalin na jeho adresu napsal: „Talentovaný spisovatel, ale svině.“ V hluboké depresi Platonov publikuje další dílo Vprok, které bylo podrobeno tvrdé kritice od Fadějeva a Stalina. Do redakce časopisu Krasnaja Nov zaslal Stalin dopis, v němž popisoval dílo Platonova jako "příběh agenta našich nepřátel psaných za účelem zdiskreditování společného rolnického hnutí" a požadoval trest pro autora a vydavatele.

Přesto však v roce 1934 se Platonov zúčastnil kolektivního výjezdu spisovatelů do střední Asie, což bylo poměrně značným znakem důvěry. V Turkmenistánu Platonov napsal povídku Takyr a opět tak začalo jeho pronásledování. V novinách Pravda se 18. 1. 1935 objevila dehonestující zpráva na Platonova, po nichž veškeré časopisy znovu začaly odmítat texty Platonova a ty, co už přijaly, začaly vracet. V květnu 1938 byl zatčen jeho tehdy patnáctiletý syn, který byl díky přímluvě Platonových přátel propuštěn a vrátil se tak domů na podzim 1940, avšak již nevyléčitelně nemocným. Když se Platonov staral o nemocného syna, sám se od něj nakazil tuberkulózou. V lednu 1943 jeho syn umírá.

Za Velké Vlastenecké války byl Platonov s hodností kapitána válečným korespondentem novin Krasnaja Zvězda. Jeho válečné povídky se objevují v tisku. Na frontě byl velmi skromným a mnoho času strávil v předních liniích a účastnil se bojů. Nehledě na svědomité plnění povinnosti a risk života z jeho strany na rozdíl od jiných válečných korespondentů (viz Simonov, Šolochov, Grossman, Ševcov) byl oceněn pouze medailí Za vítězství nad Německem. V únoru 1946 byl Andrej Platonov demobilizován kvůli nemoci.

Na konci roku 1946 vyšla povídka Platonova „Návrat“ (původní autorský název byl však „Rodina Ivanova“, za kterou byl ostře kritizován a obviňován „z odporného hanobení sovětských občanů, sovětské rodiny a vítězných vojáků, kteří se vrátili po vítězství zpět do svých domovů.“

Na konci 40. let, kdy mu již nebylo umožněno autorsky tvořit, se zabýval literární adaptací ruských a baškirských pohádek tištěných v dětských časopisech. Platonov nakonec umírá na tuberkulózu 5. 1. 1951 v Moskvě. Po jeho smrti zůstala naživu ještě jeho dcera Maria Platonova (zemřela 2005), která pracovala na pozdějším publikování Platonových knih.

Komplexní světový pohled na Andrei Platonova spojuje prvky komunismu, křesťanství a existencialismu a nemůže být jednoznačně definován. Jedním z nejnápadnějších rysů Platonovy tvorby je jeho originalita, která nemá obdoby v ruské literatuře. Projevuje se v jazykové stránce, jazyk jeho děl je často označován jako „primitivní“ či „nevhodný“. Jeho próza je plná lexikálních a gramatických chyb, které jsou charakteristické například pro dětskou řeč. V souvislosti s jeho tvorbou se také zmiňuje využívání typické sovětské byrokracie, často v ironickém duchu (např. „zabavit svou náklonnost“), ale zdaleka ne vždy tomu tak je. V díle Andreje Platonova forma a obsah tvoří jediný, neoddělitelný celek, tedy samotný jazyk platónských děl je jejich obsahem. Mezi klíčové motivy v práci Platonova patří téma smrti a její překonání. Ve svých dílech opakovaně upozorňuje na myšlenky vzkříšení z mrtvých, které je v myslích svých postav spojené s nadcházejícím příchodem komunismu. Jedním z opakujících se motivů v jeho díle je také smrt dítěte. V díle „Kotlovan“ lze najít odpovídající scénu, která se stává klíčovou– po smrti své vychovatelky Nasti dělníci kopající základové výkopy ztrácí víru ve všemocnost komunismu a také naději na vítězství nad smrtí („Nyní už v nic nevěřím“) Levin proto nazývá Platonova existencionalistou. Josif Brodský Andreje Platonova srovnává s autory jako je např. Franz Kafka nebo Dostojevským.