André-Adolphe-Eugène Disdéri

Disdéri zpočátku pracoval v mnoha zaměstnáních, ale zároveň studoval umění.[3] Začal jako daguerrotypista v Brestu roku 1848 nebo 1849, ale roku 1852 se přestěhoval do Paříže a ulehčil mnoha lidem přístup k levným portrétům.

Málo se však ví, že fotografické portréty ve formátu carte de visite vyráběl ještě před Disdérim francouzský portrétní fotograf z Marseille Louis Dodéro.[4] V článku v časopisu La Lumière z 24. srpna 1851 popsal Frances Wey, spisovatel a kritik fotografie, Dodérovu myšlenku uvedení malé fotografie na kartičce, která by umožňovala "místo jména mít na vizitce vlastní portrét.[5] V roce 1851 Dodéro také vycítil, že toto zmenšení formátu identifikační podobenky může být použito pro úřední dokumenty, jako pas nebo lovecký lístek.[6]

Dne 22. listopadu roku 1854 si nechal patentovat takzvané carte de visite ("vizitky"). Disdéri vyrobil rotační fotoaparát, který uměl udělat osm různých obrázků na jedno políčko negativu o velikosti 63x95 mm. Fotoaparát, který se inspiroval stereoskopickými kamerami, byl opatřen čtyřmi objektivy a snímal na pohyblivou fotografickou desku.[7] Po vytištění na albuminový papír byly obrázky rozstřiženy na malé portréty, nalepeny na karton a používány jako navštívenky. Na snímku zobrazil většinou celou postavu od hlavy k patě v umělém prostředí ateliéru, v obyčejné póze s harmonickou a příjemnou optikou. Tak uvedl do fotografie její schopnost poskytnout levně a každému jeho podobiznu. Při velkolepé reklamě a nízkých cenách dosáhl toho, že do jeho portrétního ateliéru v Paříži přicházelo pro vlastní podobiznu mnoho lidí.[8] Velmi brzy se ateliér stal chrámem fotografie - místem jedinečného skvostu a elegance, který denně prodal 300 až 400 portrétů.[9] Vizitky ovládly svět během 60. a 70. let 19. století a značně tak přispěly rozšíření a popularizaci fotografie. Vizitky bylo relativně snadné i levné kopírovat ve větším počtu na rozdíl od drahých a velkých daguerrotypií. Fotografické vizitky si pak mohli přátelé vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu sbírat a umísťovat do rodinných alb. Vizitky se staly populární až poté, když v květnu 1859 Disdéri vyfotografoval ve svém ateliéru Napoleona III., který kvůli fotografii přerušil svou cestu do války.[10] Ještě větší popularitu získaly vizitky poté, když se nechala vyfotografovat celá královská rodina v Londýně. Během tří měsíců se prodalo 70 000 fotografických vizitek a údajně jich bylo vyrobeno ještě 200 000 dalších.[11] Napoleon III. jmenoval Disdériho svým dvorním fotografem a zajistil mu jisté příjmy.

Vynikající francouzský fotograf Nadar, který byl Disdériho konkurent na poli portrétní fotografie, napsal ve své autobiografii "Quand j'étais photographe" o novém vynálezu carte de visite:

Disdéri si také nechal patentovat dvouokou zrcadlovku.[13]

Disdérim se inspirovala skupina českých fotografů Jan Malý, Jiří Poláček a Ivan Lutterer, když podobně jako on snímali ve svém cyklu Český člověk portréty obyčejných lidí v umělém prostředí ateliéru, vždy celou postavu od hlavy k patě, ale v obyčejné póze s harmonickou a příjemnou optikou.[8]

• 
  Marietta Alboni, operní zpěvačka, (1826–1894)
• 
  Emma Livry jako Farfalla v baletu Taglioniho/Offenbacha Le Papillon, Paříž, 1861, litografie podle Disdériho fotografie
• 
  Těla vojáků zabitých během povstání Pařížské komuny
• 
  Carlo di Borbone, Capuánský princ (1811–1862), jeho žena komtesa Penelope Smythová a jejich dcera Vittoria di Borbone (1838–1905)