Anatolij Papanov

Anatolij Papanov se narodil 31. října 1922 v malém městečku Vjazma. Jeho otec, Dmitrij Filippovič Papanov, zde pracoval jako voják. Matka, Jelena Boleslavovna Rosková, původem z Polska, pracovala v krejčovském salónu. Herecké vzory ve své rodině neměl. Ve Smolenské oblasti prožil budoucí herec své dětství, ale už v roce 1930 se celá rodina přestěhovala do Moskvy.[2] Zde Anatolij dokončil základní školu a začal pracovat jako slévač v moskevské firmě Kaučuk,[3] po večerech studoval divadelní studia. Jeho učitelem se stal zasloužilý umělec SSSR Vasilij Kuza (Вассилий Куза). Celý život prožil Anatolij Papanov s Naděždou Karaťjevovou, se kterou měl jedinou dceru Jelenu Papanovovou.

V období 2. světové války velel jako seržant četě artilerie. Z důvodu vážného zranění, které utrpěl v roce 1942 v bitvě pod Charkovem,[2] musel z fronty odejít a strávit několik měsíců v nemocnici. Lékařům se podařilo zachránit jeho život, avšak zůstaly mu doživotní následky, kvůli kterým byl zařazen do 3. kategorie invalidity. Po svém návratu z války začal, i přes svá omezení, pracovat v divadle a kinematografii.

Posledním filmem, na kterém se podílel je Chladné léto roku 1953 (rusky Холодное лето пятьдесят третьего), režiséra Alexandra Proškina. Papanov zemřel 7. srpna 1987 v Moskvě na infarkt při sprchování studenou vodou v horký letní den.

Po svém zotavení z válečných zranění se Anatolij Papanov vrátil zpět do Moskvy a začal studovat na herecké fakultě Státního institutu divadelního umění (rusky ГИТИС), kterou v roce 1946 dokončil. Sehrál svoji první velkou roli v divadelní hře Don Gil v zelených kalhotách (Дон Хиль – Зелёные Штаны), ve které obsadil roli hlavního hrdiny. Představení bylo jeho prvním úspěchem, po kterém byl pracovně pozván do Moskevského uměleckého akademického divadla (rusky МХАТ) a Malého divadla (rusky Малый театр). Obě nabídky však Papanov odmítl.

V moskevském Divadle Satiry (rusky Московский государственный академический театр Сатиры) začal Papanov působit od roku 1948 na žádost režiséra Andreje Gončarova. Sehrál zde více než 50 rolí[4] a působil v něm až do své smrti. Mezi jeho nejvýznamnější role patří například role Ramínka (rusky Корейка) v divadelním zinscenování hry Zlaté tele Ilfa a Petrova E. Krasnjanským.[5]

Paralelně s působením v divadle se začala rozvíjet i kariéra Anatolije Papanova v sovětských filmech. Za svůj život odehrál 65 rolí ve filmech různých žánrů.[2] Nejvíce úspěšnými se staly filmy: Živí a mrtví (rusky Живые и мертвые), z roku 1964, režiséra Alexandra Stolpera, Běloruské nádraží (rusky Белорусский вокзал), z roku 1970, režiséra Andreje Smirnova, či například Briliantová ruka (rusky Бриллиантовая рука), z roku 1984, režiséra Leonida Gajdaje.[6] Jeho hlavní talent spočíval především v tom, že zvládl ztvárnit jak komického, tak i dramatického hrdinu.

Za svůj život propůjčil A. Papanov hlas několika animovaným postavám. Nejvýznamnější prací je asi hlas vlka z animovaného seriálu Jen počkej, zajíci! (rus. Ну, погоди!), na kterém spolupracoval společně s Klárou Rumjanovovou, která dabovala zajíce.[7] Dále Papanovův hlas zazněl v animovaných filmech Klíč, Malá mořská víla či Maugli.[6]