Amen

Původně hebrejské adjektivum אמן‎ (amen, skutečné, pravdivé, v některých biblických pasážích užíváno i též jako podstatné jméno) se stalo neurčitým výrazem pro stvrzení výše řečeného ve smyslu „tak se staň“, „pravda“, „kéž se tak stane“. Etymologicky vychází z kořene א-מ-ן, ’-m-n, tj. věřit, doufat, ujistit se, být věrný (od stejného kořene je odvozeno i slovo אמונה‎ emuna, „víra“). Podle výzkumů^[zdroj?!] je příbuzné se slovem אמת‎, emet pravda. Odvozené formy jsou v nif’alu נאמן‎, ne’eman - „být jistý“, „být pravdivý“, přeneseně „obstát“, v hif’ilu pak האמין‎ he’emin - „věřit“ či „uvěřit“. V judaismu původně nejspíš bylo formulí pronášenou vždy na závěr modlitby a benedikce, pravděpodobně to byl také jediný moment, kdy se společenství svými responzemi aktivně účastnilo liturgie.^[zdroj?!]

Slovo amen bývá někdy interpretováno jako akronym pro sousloví אל מלך נאמן‎ El melech ne’eman, „Bůh, věrný král“.[1]

Ve stejném významu jako v židovství se vyskytuje např. v Novém zákoně, když Ježíš vyslovuje závažné výroky, které uvozuje právě tímto slovem: „Amen, amen, pravím vám“ - znamená to tedy: „V pravdě vám říkám“, „To, co říkám, je jisté“. Jan Amos Komenský navrhuje ve svém katechismu jako český překlad slovo „jistotně“ či „zajisté“.

V islámu se slovo amín říká vždy po recitaci úvodní súry Koránu al-Fátiha.

Někdy (zřídka) je možné se setkat s jeho překladem, např.: „Tak buď“, „Staň se“, „Staniž se“. V italštině se především ve starších textech (pol. 20. století) s překladem „così sia“, česky „tak se staň“.

V běžné řeči se slovo amen používá pro vyjádření souhlasu[2] („říci na něco amen“) nebo ještě častěji k vyjádření definitivního konce či závěru: „Je s ním amen“, tj. „Je s ním konec“. Tento přenesený význam patrně pochází z používání slova amen na konci modliteb, kde bylo mylně vnímáno nikoli jako stvrzení modlitby, nýbrž jako označení jejího závěru, jako poslední, zakončující slova.

• Amon

• Slovníkové heslo amen ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Amen v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích