Amedeo Avogadro

Narodil se v Turíně, který byl tehdy součástí Království Sardínie a Piemontu. Byl synem zámožného významného právníka, senátora a hraběte ze starodávného piemontského rodu. Vystudoval práva (roku 1792 získal bakalářský titul, roku 1796 doktorát).[1] Postupně ale opouštěl advokacii a okolo roku 1800 se začal věnovat hlavně svému koníčku – fyzice. V roce 1804 se stal korespondujícím členem akademie věd v Turíně, v roce 1806 demonstrátorem fyziky na turínské univerzitě, později profesorem přírodovědy na Královské koleji ve Vercelli.[2] V roce 1820 se vrátil na Turínskou univerzitu jako profesor matematické fyziky a přednosta nově založené katedry vyšší fyziky. V roce 1822 byl post zrušen a celá univerzita načas zavřena, kvůli nepokojům v Piemontu. Post byl obnoven roku 1832, kdy ho však získal Augustin Louis Cauchy. Ten však za dva roky odešel do Prahy a na místo byl znovu dosazen Avogadro. Pracoval pak na univerzitě až do odchodu do důchodu roku 1850.

Nejprve se zabýval elektromagnetickou indukcí a elektrochemií, ale později se věnoval fyzice plynů, v níž se proslavil nejvíce. Roku 1811 v článku v časopise Journal de Physique, de Chemie et d'Histoire naturelle formuloval hypotézu, že ideální plyny obsahují v objemové jednotce plynu při stejném tlaku a teplotě stejný počet molekul (Avogadrův zákon). Nedokázal však svou teorii potvrdit experimentem. Dokázat se jeho teorii podařilo až o půl století později na základě kinetické teorie plynů. Zásadní podíl na znovuobjevení a uznání Avogadra měl Stanislao Cannizzaro, který jeho zapomenuté jméno objevil zcela náhodou ve vzájemné korespondenci André-Marie Ampéra a Jönse Jacoba Berzelia.[3]

Z jiných je prací je důležité čtyřdílné dílo Fisica dei corpi ponderabili (1837–1841).