Alojz Gradnik

Alojz Gradnik se narodil v Medani otci Jozefu Gradniku rozeném v Terstu a matce, pocházející z Krminu, dívčím jménem Godeas. Chodil na základní školu v Brdu v letech 1888–1891. Po základní škole nastoupil do chlapecké školy gorického Alojzijeviště, potom, v r. 1893, pokračoval ve vzdělávání na gymnáziu v Gorici, které ukončil v r. 1901. Po ukončení gymnázia se v r. 1901 zapsal na právnickou fakultu Vídeňské univerzity. V té době si vydělával jako domácí učitel. Studia práv ukončil v květnu 1906, jako doktor práv byl promován 25. 1. 1907 v Štýrském Hradci. Začal pracovat jako soudní praktikant v Gorici, zanedlouho byl ovšem přeložen do Krminu. Odtud se vrátil zpět do Gorice jako státní zastupitel. Poté pracoval v istrijských městech Vodnjan a Rovinj, od října 1909 potom jako soudní asistent v Pule. Začátkem prosince 1911 se vrátil do Gorice, kde pracoval jako vyšetřující soudce.

Když v r. 1915 začala válčit Itálie s Rakousko-Uherskem, přesunul se do Cerkna, kde pracoval jako soudce. V r. 1920, po italské okupaci Primorske, se přesunul do Lublaně. Pracoval jako právní poradce na ministerstvu zahraničí. V květnu 1920 byl převelen do Bělehradu. Do Lublaně se vrátil v r. 1922 a pracoval až do r. 1929 u vyššího krajského soudu. Mezi lety 1936 a 1941 byl soudcem v Záhřebu. Během 2. světové války byl soudcem vrchního soudu v Lublani. V r. 1946 odešel do důchodu, stáhl se do ústraní a nadále se věnoval jen literatuře. Ke sklonku života trpěl cerebrální sklerózou. Zemřel 14. 7. 1967. Pochován je v rodné Medaně.

Gradnik patří mezi básníky slovinské moderny a expresionismu. Vzhledem k tematickému zaměření jeho básní, se mu také říká básník z Gorických Brd, nebo básník lásky a smrti. Básně publikované v almanachu "Na novih potih" (1902) vykazují značnou podobnost s díly Simona Jenka, Josipa Murna a Otona Župančiče, i když jsou velmi viditelné básníkovy vlastní charakteristiky. Většinou jde o milostné básně s rýmovanými jambickými čtyřveršími. Milostné téma se od začátku proplétá s tématem utrpení a smrti a dodává poezii melancholický podtón, démoničnost a osudovost; nevyslyšená mladická touha přerůstá ve vášnivou milostnou zkušenost. Láska v jeho poezii je díky své intenzivnosti spíše ženská než mužská. Smrt není hranice, ale přechod do věčnosti.Kromě milostné poezie je pro něj typická i rodná a vlastenecká poezie: Básně Motivi iz Istre a Motivi iz Brd byly slovinskými a chorvatskými modernisty oceněny jako typické Gradnikovo dílo, ve kterých viděli čerstvou slovinskou lyrickou novost.

Jeho první báseň vyšla v roce 1896 v časopisu Vrtec (báseň Materino gorje/ Matčin žal)). V jeho první básnické sbírce Padajoče zvezde (Padající hvězdy) se objevují motivy rodné krajiny, motivy lásky a smrti, štěstí a neštěstí. Ve sbírce Poti bolesti (Cesty smutku) najdeme historickou a intimní lyriku. Sbírka De profundis (Z hlubin) obsahuje převážně osobní lyriku. Ve sbírce Večni studenci (Věčné prameny) můžeme pocítit romantické city i nádech panteismu. Sbírka Zlate lestve (Zlatý žebřík) vypovídá o jeho pocitech a o strachu z další světové války. Osobní zpověď a rozmýšlení nad osudem člověka obsahuje sbírka Bog in umetnik (Bůh a umělec). Svou básnickou tvorbu ukončuje sbírkami Pesmi Maji (Básně Máji) a Pojoča kri (Zpívající krev), ve kterých mluví o hrůzách války a o osudu slovinského národa. Po 2. světové válce se poezii věnuje spíše příležitostně, tvoří převážně pro děti: sbírka Narobe svet in druge pesmi za mladino (Svět naruby a další básně pro děti).

Gradnik byl také vynikajícím překladatelem a to především z románských a slovanských jazyků. Přeložil například Danteho Peklo, Njegoševův Horský věnce, národní epos Smrt Smail-agy Čengiće chorvatského básníka Ivana Mažuraniće a mnoho dalších děl španělské, italské, činské, srbské a chorvatské literatury. Jeho překlady Danteho Nebe, Byronove Parisiny a Shakespearových Sonetů nebyly publikovány.

Gradnikova díla jsou přeloženy do angličtiny, francouzštiny, makedonštiny, chorvatštiny a srbštiny. V češtině se jeho básně objevují ve sbírce Jiřího Wolkra Bratrská poesie (1925), na které spolupracoval s Vojtěchem Měrkou a ve sbírce Hvězdy nad Triglavem: Moderní poesie slovinská (1940, 1946, 1983).

Gradnikovo básnické dílo je velmi rozsáhlé a v meziválečné době patřil mezi nejdůležitější básnické osobnosti Slovinska.