Alfredo Di Stéfano

Di Stéfano v River Plate

Alfredo di Stéfano debutoval v argentinské lize jako sedmnáctiletý v roce 1943, ale z počátku se příliš neprosazoval. Nastupoval pouze za rezervní tým a v roce 1946 byl poslán na hostování do konkurenčního CA Huracán. Po jedné sezoně se však vrátil zpět a začal zářit. Trenér Cesarini ho postavil do středu útočné řady, kde mohl uplatnit svou rychlost. Di Stefano vyhrál svůj druhý titul, na tomto se však podílel 27 brankami a stal se králem střelců. Navíc s národním týmem triumfoval i na mistrovství Jižní Ameriky, kde se stal opět nejlepším střelcem. Dostal přezdívku la saeta rubia (světlovlasý šíp). [4] Hráči v Argentině se však připojili k celonárodní stávce za vyšší mzdy a kvůli zasahování prezidenta Peróna do fotbalu. Několikaměsíční stávka skončila neúspěchem a di Stéfano v roce 1949, stejně jako několik dalších, emigroval do Kolumbie, která v té době zažívala zlatá léta díky vývozu ropy.

Alfreda si vybral nejbohatší kolumbijský klub Millonarios FC, s nímž vyhrál čtyřikrát nejvyšší soutěž a přidal i úspěch v poháru. Navíc se stal dvakrát nejlepším střelcem. Kolumbijští zbohatlíci začali v roce 1953 krachovat, což zapříčinilo hromadný útěk fotbalistů z místních klubů.

Di Stéfano v Realu Madrid

Di Stéfano tak podruhé měnil občanství. Tentokrát se stěhoval do Evropy, konkrétně do Španělska, kde se o jeho služby ucházely FC Barcelona a Real Madrid. S katalánským velkoklubem už měl podepsanou smlouvu, kterou však Španělská fotbalová federace kvůli nejasnostem kolem di Stéfanova působení v Kolumbii neuznala. Do hry se tedy vložil tehdejší prezident Realu Santiago Bernabéu. Kvůli di Stéfanovu vyjednávání se dvěma různými kluby dokonce Španělská fotbalová federace zakázala působení zahraničních hráčů ve španělské lize. Situace kolem hvězdného Argentince dospěla tak daleko, že bylo domluveno, že v následujících čtyřech sezonách bude střídavě působit v Barceloně i v Realu. To vyvolalo vlnu nevole především mezi fanoušky Barcy, a proto její vedení rezignovalo na další námluvy s di Stéfanem, který tak měl volnou cestu do Realu.[4]

Di Stéfano se hned po svém příchodu stal tahounem mužstva, a to nejen gólovým. Vše se točilo kolem něj, což neuneslo několik tehdejších hráčů a z klubu raději odešli. Spolu s Ferencem Puskásem, jenž do týmu přišel v roce 1958 vytvořil údernou útočnou dvojici, která se stala se symbolem nejslavnější éry Realu, kterému se právě v době jejich působení začalo přezdívat Bílý balet, když dokázal vyhrát prvních pět ročníků Poháru mistrů evropských zemí. Celkem v barvách Realu vstřelil 307 gólů, z toho 216 ligových.

Svou hráčskou kariéru ukončil v roce 1966 v Espanyolu Barcelona, kam odešel z Realu ve 38 letech.[4]

• River Plate
  • 2× vítěz argentinské ligy (1945, 1947)
• Millonarios
  • 4× vítěz kolumbijské ligy (1949, 1951, 1952, 1953)
  • 1× vítěz kolumbijského poháru (1953)
• Real Madrid
  • 8× vítěz španělské ligy (1954, 1955, 1957, 1958, 1961, 1962, 1963, 1964)
  • 1× vítěz Copa del Rey (1962)
  • 5× vítěz PMEZ (1956, 1957, 1958, 1959, 1960)
  • 1× vítěz Interkontinentálního poháru (1960)

• 1× vítěz Copa América (1947)

• 2× Zlatý míč (1957, 1959)
• 1× nejlepší střelec argentinské ligy (1947)
• 2× nejlepší střelec kolumbijské ligy (1951, 1952)
• 5× nejlepší střelec španělské ligy (1954, 1956, 1957, 1958, 1959)
• 2× nejlepší střelec ligy mistrů (1958, 1962)
• 1× nejlepší střelec Copa América (1947)
• člen FIFA 100 [3]
• člen UEFA Jubilee 52 Golden Players [5][6]

• Boca Juniors
  • 1× vítěz argentinské ligy (1969)
• River Plate
  • 1× vítěz argentinské ligy (1981)
• Valencia CF
  • 1× vítěz španělské ligy (1970/71)
  • 1× vítěz Poháru vítězů pohárů (1979/80)
• Real Madrid
  • 1× vítěz španělského superpoháru (1990)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alfredo Di Stéfano na Wikimedia Commons