Alexandr Pokryškin

Alexandr Ivanovič Pokryškin se narodil 6. března 1913[1] v Novonikolajevsku[1] na střední Sibiři. V krasnodarském aeroklubu absolvoval pilotní výcvik na kluzácích a když v roce 1932 vstoupil jako dobrovolník do Rudé armády, byl vyslán na školu leteckých mechaniků v Permu. V letech 1934–38 působil jako letecký technik, během tohoto období navrhl několik vylepšení kulometu a řady dalších zbraní. V letech 1936-38 studoval v leteckém klubu Krasnodar jako pilot. Během své dovolené v zimě 1938 za pouhých 17 dní tajně absolvoval jednoroční civilní pilotní program.[2] To mu pomohlo v listopadu 1938 získat doporučení ke studiu na Vojenské letecké škole (Качинское высшее военное авиационное училище лётчиков имени А. Ф. Мясникова), kterou s vyznamenáním absolvoval v listopadu 1939. Ještě týž rok byl vyřazen jako stíhací pilot a byl převelen k 55.IAP (Istrebitělnyj aviacionnyj polk – stíhací letecký pluk) v hodnosti nadporučíka (staršij lejtěnant). Pluk měl základnu u města Bălți a byl vyzbrojen letouny Polikarpov I-153, Polikarpov I-16 a MiG-3, na kterém Pokryškin létal. V roce 1940 se podílel na obsazování Besarábie. Již v první den útoku německých vojsk na Sovětský svaz, 22. června 1941 sestřelil svým MiG-3 svůj první letoun, ironií osudu se ale jednalo o lehký bombardér Su-2 ze sovětského 211. bombardovacího pluku, s jehož nasazením a siluetami nebyly stíhači v jeho pluku seznámeni. Pilot bombardéru přežil, navigátor byl zabit. Tento neúspěch ho neodradil, o den později během průzkumu letiště u města Jasy sestřelil německý stíhací letoun Messerschmitt Bf 109 a se svým poškozeným nestabilním letounem přistál na základně. Dne 24. června severně od Jasy sestřeluje další Bf 109, o dva dny později pak u Bălți Henschel Hs 126 a rumunský PZL P.24. Další dvě vítězství během jednoho dne si Pokryškin připisuje 27. června 1941 zničením Bf 109 a Ju 88. Dne 2. července v řadách 55. IAP se svým MiGem-3 likviduje další Bf 109. Dne 5. října, právě když dosáhl další sestřel Bf 109, byl jeho letoun zasažen a musel následně přistát ve stepi.

Na podzim 1941 Pokryškin, létající na MiG-3, vzlétl k průzkumnému letu za deště poté, co dva předchozí piloti havarovali při vzletu. Jeho úkolem bylo najít ve sněhové vánici a v mlze německé tanky von Kleista, který byl zastaven před Šachty, a pak postavení sovětských vojsk. Dlouhou dobu létal v přízemním letu, přes špatné počasí je nalezl a dokázal se bezpečně vrátit na základnu. Na základě jeho informací začala operace, jejíž výsledkem bylo dobytí Rostova. Za úspěšné dokončení této mise byl vyznamenán Leninovým řádem.[3]

Když začala německá letní ofenzíva v roce 1942, část 16. gardového stíhacího leteckého pluku byla znovu vybavena stíhačem Jakovlev Jak-1, včetně Pokryškinovy eskadry. V tomto období Pokryškin létal jako doprovod Su-2 a Il-2.

V létě 1942 dostala 4. letecká armáda, ve které Pokryškin sloužil, první mobilní radarové stanice. Byly testovány při nasměrování a zachycení německých a rumunských letadel nad mořem a ukázaly se jako velmi úspěšné.

Na konci léta 1942 byl jeho pluk odvolán z frontových linií, aby byl přezbrojen na stíhací typ Lavočkin La-5, ale bylo rozhodnuto dodat místo nich stroje Bell P-39 Airacobra. V roce 1943 bojoval během bitvy o Kubáňský region, v oblasti východně od Krymského poloostrova a při sovětském útoku na samotný Krym, kde sovětské letecké pluky létaly proti tak renomovaným německým stíhacím jednotkám jako JG 52 a JG 3 "Udet".

Při většině soubojů Pokryškin, létající na typu Bell P-39K obvykle převzal nejtěžší roli a agresivně zaútočil na letícího německého velitele, protože po svých zkušenostech v letech 1941–42 dospěl k závěru, že sestřelení letového velitele nepřítele demoralizuje a často způsobí, že zbývající letadla bez velitele přeruší útočný let a snaží se vrátit na základnu.

Do dubna 1943 provedl 354 bojových letů, při nichž podstoupil 54 soubojů a sestřelil 13 letadel samostatně a 6 ve skupině. Poté byl povýšen na hodnost gardového kapitána a jmenován velitelem letky a později v prosinci 1943 velitelem celého 16. gardového stíhacího pluku (16. GIAP). 24. května pak obdržel svou první zlatou hvězdu a titul Hrdiny Sovětského svazu. Přesně o tři měsíce později (24. srpna 1943) byl povýšen na gardového majora a získal druhou zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu (455 bojových letů, 30 sestřelů). V červenci 1944 byl pověřen velením 9. gardové stíhací letecké divize, ale již od srpna, kdy obdržel třetí titul Hrdiny Sovětského svazu, se nesměl účastnit bojových akcí. Svou stíhací kariéru ukončil v hodnosti gardového majora, v 560 bojových letech sám sestřelil 59 letadel a byl druhým nejúspěšnějším sovětským stíhačem po Ivanu N. Kožedubovi (62 sestřelů), který ho překonal v dubnu 1945.

Po válce byl vyslán na studia na Vojenskou akademii Michaila Vasiljeviče Frunze a po jejím úspěšném ukončení v roce 1948 se stal velitelem stíhací letecké divize protivzdušné obrany v Moskvě. V padesátých letech působil jako velitel stíhacího leteckého sboru v Bělorusku a absolvoval Vojenskou akademii generálního štábu (1957). V letech 1968–1971 zastával funkci velitele stíhacího letectva Vojska protivzdušné obrany státu. Od roku 1972 působil jako předseda sovětské paramilitární organizace DOSAAF a v prosinci téhož roku byl povýšen na maršála letectva. V roce 1982 přešel do Skupiny generálních inspektorů. Zemřel 13. listopadu 1985 a je pochován na Novoděvičském hřbitově v Moskvě.

• ПОКРЫШКИН, Александр Иванович. Крылья истребителя. Москва: Воениздат, 1948. 140 s. Dostupné online. (rusky)
  • POKRYŠKIN, Alexandr Ivanovič. Stíhač. Překlad Miloš Miler. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1953. 145 s.
• ПОКРЫШКИН, Александр Иванович. Небо войны. Москва: Воениздат, 1980. Dostupné online. (rusky)

• ПОКРЫШКИН, Александр Иванович. Познать себя в бою. Москва: ДОСААФ, 1986. Dostupné online. (rusky)
  • POKRYŠKIN, Alexandr Ivanovič. Křídla v boji. Překlad Jozef Pavlík; ilustrace Petr Pačes; obálka, vazba a graf. úprava Oldřich Pošmurný. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1990. 441 s.