Alexander Peez

Narodil se ve Wiesbadenu v tehdejším Nasavském vévodství. Jeho otec byl zakladatelem wiesbadenských lázní. Alexander studoval na univerzitách v Heidelbergu, Göttingenu, Mnichově a Praze. V Praze byl žákem národohospodáře Mischlera a podnikl s ním studijní cestu po průmyslových regionech v Čechách. Zaměřoval se na otázky zefektivnění průmyslové výroby. V roce 1857 odešel do Frankfurtu nad Mohanem, ale později se vrátil do Rakouska a roku 1866 získal rakouské státní občanství.[1]

V Liberci po jistou dobu vedl redakci listu Reichenberger Zeitung. Byl spolupracovníkem velkopodnikatele Johanna Liebiega, prezidenta liberecké obchodní komory. V roce 1864 se Peez stal tajemníkem Svazu průmyslníků ve Vídni. Podílel se na přípravě Světové výstavy roku 1867 v Paříži a Světové výstavy roku 1873 ve Vídni. V roce 1874 spoluzakládal Svaz těžebního, železářského a strojírenského průmyslu. Od roku 1875 byl tajemníkem Průmyslového klubu, přičemž v letech 1891–1895 a opět 1904–1905 byl jeho prezidentem. Zasedal ve správních radách četných firem. Sám podnikal. V roce 1886 založil na svém statku v štýrském Weißenbach an der Enns továrnu na celulózu.[1]

V polovině 70. let 19. století se zapojil i do celostátní politiky. V doplňovacích volbách roku 1876 byl zvolen na Říšskou radu (celostátní zákonodárný sbor), kde zastupoval kurii obchodních a živnostenských komor, obvod Liberec. Slib složil 19. října 1876.[3] Mandát obhájil za týž obvod i v řádných volbách do Říšské rady roku 1879. Do parlamentu se po jisté přestávce vrátil roku 1890, v doplňovacích volbách, nyní za kurii obchodních a živnostenských komor, obvod Leoben. Nastoupil 8. května 1890 místo Ludwiga Zschocka. Křeslo tu obhájil v řádných volbách do Říšské rady roku 1891. Rezignaci na mandát oznámil na schůzi 22. října 1895. Nahradil ho Franz Kupelwieser.[3] Důvodem odchodu ze sněmovny bylo jeho hlasování v otázce dvojjazyčného vyučování v Celji za vlády Alfreda Windischgrätze. Kvůli této kauze opustil i svoji stranu.[2]

Na Říšské radě patřil k německým liberálům (liberálně a centralisticky orientovaná Ústavní strana, odmítající federalistické aspirace neněmeckých etnik). Po burzovním krachu roku 1873 ovšem patřil mezi hlavní zastánce odklonu od politiky volného trhu a prosazoval ochranná cla. Byl stoupencem celní unie Rakouska a Německa a orientace zahraničního obchodu na Balkán a východní Středomoří.[1] V říjnu 1879 je zmiňován na Říšské radě coby člen mladoněmeckého Klubu sjednocené Pokrokové strany (Club der vereinigten Fortschrittspartei).[4] Později byl členem parlamentního klubu Sjednocená německá levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných politických proudů.[1]

Zvolen byl znovu ve volbách do Říšské rady roku 1897, tentokrát za kurii obchodních a živnostenských komor, obvod Liberec. Ale již 23. září 1897 byla na schůzi parlamentu oznámena rezignace.[3] V roce 1897 se profesně uvádí jako továrník.[5]

Roku 1899 získal titul barona. V roce 1902 usedl jako doživotní člen do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).[1]

Zemřel v lednu 1912.[2]