Alan I. z Albretu

Alain I z Albretu (14401522), zvaný „Veliký“, byl mocný francouzský aristokrat. Byl 16. pánem Albretu, vikomtem tartaským a hrabětem graveským a castreským.[2]

Alan I. z Albretu
Narození1448
Úmrtí1. října 1522 (ve věku 73–74 let)
Casteljaloux
Povolánípolitik
ChoťFrançoise of Châtillon
DětiJan III. Navarrský
Charlotta z Albretu
Amanieu z Albretu
Louis d'Albret
Isabella of Albret
Louise d'Albret, Vicomtesse de Limoges
RodičeJean I of Albret a Kateřina z Rohanu
RodAlbret
PříbuzníLouise d'Albret (sourozenec)
Jindřich II. Navarrský[1], Isabela Navarrská, Charles of Navarre, Anne of Navarre, Pedro de Albret, Catherine of Navarre, Quiterie of Navarre, Andrew Phoebus of Navarre a Magdalena of Navarre (vnoučata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Erb Albretovců

Život

Alan I. z Albretu, narozený roku 1440 jako syn Kateřiny z Rohanu a Jeana I. z Albretu, byl vnukem a dědicem Karla II. z Albretu a roku 1471 se stal hlavou rodu Albretů.[3]

Během půlstoletí vlády uplatňoval politické postupy, které byly možná více pozoruhodné než efektivní. Alan šel ve stopách svého otce a stal se jedním z nejviditelnějších politických hráčů na evropské šachovnici. Na počátku své vlády těžil Alain I. z věrnosti vůči Ludvíku XI. a tak rozšířil své panství. Za ženu si vybral bohatou Frances, hraběnku z Périgordu, která do manželství přinesla hrabství Périgord, vikomství Limoges a Penthièvre a nároky na Bretaň coby věno. Později se zmocnil Armagnacu a svého syna Jana oženil s Kateřinou, která byla jen krátce před tím prohlášena za navarskou královnu.[2]

I přes neúspěchy ve válce bláznů uzavřel mnoho výhodných spojenectví díky své dceři Charlottě, kterou provdal za Cesara Borgiu.

Zemřel na zámku Castel Jaloux v listopadu roku 1522 ve věku 81 nebo 82 let.

Válka bláznů

Během takzvané války bláznů doufal Alain v upevnění své moci tím, že převezme kontrolu nad Bretaní sňatkem s Annou Bretaňskou, dcerou vévody Františka II. Bretaňského.[3]

Zapojil se do povstání proti králi, ale jeho akce nebyla úspěšná. V roce 1487 nebyl schopen poskytnout vojenskou pomoc svým spojencům a o rok později se sám střetl s královským vojskem. V bitvě u Saint Aubin du Cormier velel královským vojákům Ludvík II. de la Trémoill a zvítězil. Alain přesto dále doufal v převzetí moci nad Bretaní a obsadil Nantes. Nabídl pak město králi výměnou za schválení sňatku s Annou Bretaňskou. Šlechtična sama byla ovšem proti svatbě s Alainem a vzala si raději francouzského krále, čímž Alainovy sny o moci na Bretaní pohřbila.[2]

Potomci

S Frances de Périgord měl sedm dětí:

  • Jan z Albretu – který se oženil s Kateřinou Navarrskou
  • Gabriel z Albretu
  • Charlotta z Albretu – která si vzala Cesara Borgiu
  • Amanieu z Albretu – biskup a kardinál parmský, který zemřel v roce 1520
  • Pierre z Albretu
  • Louise z Albretu – která si vzala Karla I. Croÿského a zemřela roku 1531
  • Isabelle z Albretu

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alain I of Albret na anglické Wikipedii.

  1. Kindred Britain.
  2. LUCHAIRE, Achille. Alain Le Grand, Sire D'albret: L'administration Royale Et La Féodalité Du Midi. [s.l.]: Nabu Press, 2014. 266 s. ISBN 978-1293601051..
  3. HARRIS, ROBIN, 1952-. Valois Guyenne : a study of politics, government, and society in late medieval France. [London]: The Royal Historical Society x, 227 pages s. Dostupné online. ISBN 0-86193-226-9, ISBN 978-0-86193-226-9. OCLC 30476453
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.