Alan Hinkes

Hinkes mnohdy nebývá uváděn v seznamu lidí, kteří dobyli všech 14 osmitisícovek, protože jeho výstup na šestou nejvyšší horu světa Čo Oju bývá zpochybňován. Hinkes tento výstup uskutečnil se skupinou L'Espirit D'Equipe, jejímž členem byl i Josef Rakoncaj, který výstup popisuje v knize Na hrotech zeměkoule (spoluautor Miloš Jasanský, vydal Magnet-Press, 1993. Rakoncaj uvádí, že všech sedm horolezců (Alan Hinkes, Josef Rakoncaj, Benoît Chamoux, Yves Detry, Fred Valet, Mauro Rossi a Pierre Royer) stanulo na vrcholu. Hinkes prý na tom byl velmi špatně a museli ho doslova donutit se doplazit až na vrchol. Ale podle Rakoncaje Hinkes na vrcholu jako první brit Čo Oju byl. Žádal prý Rakoncaje, aby ho vyfotografoval s fotkou své dcery. A Rakoncaj uvádí také vrcholovou fotografii, na níž je všech sedm lezců pohromadě. Tato fotografie se dobře shoduje s ostatními vrcholovými fotografiemi z této hory. Rozhodně nevypadá tak, že by byla pořízena na hřebeni, ať už co do okolí tak ani do reakcí lezců. Všichni na ní vypadají uvolněně a šťastně.

Některé zdroje uvádějí (podle [1] Detry a Valet), že lezci došli pouze na hřeben a odtud se vrátili pro špatné počasí. Hinkes naopak tvrdí, že ještě hodinu pátral v mlze, aby se ujisttil, že byl opravdu na vrcholu.

Je zvláštní, že je zpochybňován výstup pouze u Hinkese, ale ne už u Chamouxe nebo Rakoncaje, kteří byli na vrcholu spolu s ním. U nich je výstup uváděn jako platný a nezpochybňovaný. Rakoncajova verze o tom, že všech sedm mužů bylo na vrcholu je tedy pravděpodopně věrohodnější než verze, která říká, že se Hinkes (a tím pádem i ostatní) na vrchol nedostal.

Zdeněk Hrubý ve 4. dílu seriálu České televize České himálajské dobrodružství komentuje výstup na Čo Oju následovně: „… vylezete stěnu a pak je dlouhá pláň … na vršek, která z pohledu … užití si výstupu nemá žádný smysl, protože je to daleko a vůbec nestoupáte. Takže otázka je, kolik z těch registrovaných výstupů je skutečně na ten vršek – na ten poslední dvoumetrový sněhový hrb, z něhož teprve vidíte Everest a podle toho poznáte, že jste na vršku – a kolik skončilo na tom prvním výrazném předvrcholu…“

Pro dokreslení marginálnosti celého problému je vhodné uvést, že po výborné aklimatizaci z Čo Oju za dalších 12 dní všichni členové L'Espirit D'Equipe stanuli na vrcholu Šiša Pangmy, přičemž vykonali prvovýstup severní stěnou.

• 1987 Šiša Pangma (8013 m)
• 1988 Manáslu (8163 m)
• 1990 Čo Oju (8201 m)
• 1991 Broad Peak (8047 m)
• 1995 K2 (8611 m)
• 1996 Mount Everest (8848 m)
• 1996 Gašerbrum I (8068 m)
• 1996 Gašerbrum II (8035 m)
• 1997 Lhoce (8516 m)
• 1998 Nanga Parbat (8125 m)
• 1999 Makalu (8465 m)
• 2002 Annapurna (8091 m)
• 2004 Dhaulágirí (8167 m)
• 2005 Kančendženga (8586 m)