Akademik Lomonosov

Stavba plavidla byla zahájena v roce 2007 v loděnicích Sevmaš v Severodvinsku, ale v roce 2008 byla smlouva na stavbu lodi Rosatomem zrušena a podepsána nová s podnikem Baltijskij zavod – Sudostroenije v Petrohradě.[1] Trup byl spuštěn na vodu v červnu 2010 a montáž reaktorů proběhla v říjnu 2013. První zkoušky plavidla začaly v polovině roku 2016. Petrohrad loď opustila v květnu 2018 a byla přetažena do Murmansku, kde proběhly dokončovací práce, včetně finálního nátěru, a bylo zavezeno palivo do reaktorů.[2]

Plavidlo, na němž je elektrárna umístěna, je 144 metrů dlouhé a široké 30 metrů, s výtlakem 21 000 tun.[3] Zařízení nemá vlastní pohon, při přemisťování je taženo remorkéry. Obsahuje dva tlakovodní reaktory typu KLT-40, každý o elektrickém výkonu 35 MW a tepelném výkonu 150 MW.[4][5] Reaktory vyvinula konstrukční kancelář OKBM Afrikantov (součást Rosatomu).

Plovoucí jaderná elektrárna je určena pro výrobu elektrické (výkon 70 MWe) a tepelné energie (50 Gcal/h), což dostačuje pro zásobování města se zhruba 100 000 obyvateli.[6] Také může sloužit k odsolování mořské vody (s výkonem od 40 do 240 tisíc m³ denně).[7] K uvedení do provozu, po několika odkladech,[8] došlo v prosinci 2019, kdy elektrárna symbolicky rozsvítila vánoční stromek v Peveku.[9][10] Dne 22. května 2020 byla plovoucí elektrárna uvedena do komerčního provozu[11] a od 30. června 2020 zásobuje Pevek.[12] Jedná se o jedenáctou ruskou jadernou elektrárnu a nejsevernější jadernou elektrárnu na světě.[13]

Na základě Akademika Lomonosova je vyvíjena nová generace plovoucích jaderných elektráren označovaná zkratkou OPEB (optimalizovaný plovoucí energetický blok), která bude používat reaktory RITM-200.[14]

První myšlenka plovoucí jaderné elektrárny (плавучая атомная теплоэлектростанция (ПАТЭС) byla v Sovětském svazu uvažována v 70. letech 20. století. S úplně prvním zařízením podobného ražení však přišly Spojené státy již v 60. letech 20. století, kdy zkonstruovali loď MH-1A. Akademik Lomonosov je však první zařízení tohoto typu v historii, které slouží ke komerčním účelům.

Plovoucí jaderná elektrárna splňuje stejné bezpečnostní předpisy jako velké pozemní bloky, navíc ale musí být připravena i na rizika spojená s námořním provozem.

Použitá technologická řešení proto vychází z těch, které jsou léta používány na jaderných ledoborcích. Plavidlo má například dvojitý trup, který zabraňuje jeho potopení v případě nárazu ledoborce nebo jiné lodi. Akademik Lomonosov je dále uzpůsoben tak, že jej nepoškodí sedmimetrové vlny, ani vítr o rychlosti až 200 km/h.

Díky integrální konstrukci reaktoru je vyloučeno prasknutí hlavního cirkulačního potrubí a vznik havárie typu LOCA. Elektrárna má podobně jako moderní velké bloky pasivní odvod tepla z reaktoru, který si vystačí pouze s přirozenou cirkulací chladiva.[2]

Elektrárna je kritizována z hlediska jaderné bezpečnosti; kritici z organizace Greenpeace ji přezdívají „plovoucí Černobyl“ či „jaderný Titanic“. [4]

Od počátku výstavby byla elektrárna kritizována pro své extrémně vysoké náklady, což vyvolává pochybnosti o její návratnosti. Již na začátku projektu v roce 2007 ruský ministr hospodářství a obchodu Herman Gref poznamenal, že náklady na jeden kilowat jsou 7200 USD, což se nikdy nevyplatí.[15] Původně odhadované náklady byly 9,1 miliardy rublů, nakonec náklady na výstavbu dosáhly částky 37,3 miliardy rublů.[16]