Aenesidemus

Aenesidemus, taktéž Ainesidémos z Knóssu (řecky Αἰνησίδημος), byl starořecký filosof, představitel mladší pyrrhónské skepse. Žil zhruba v 1. století př. n. l., ale šíře odhadů datace je až 250 let.[1] Narodil se v Knóssu na Krétě, později žil v egyptské Alexandrii, kde silně ovlivnil Cicerona. O jeho životě nevíme téměř nic. Naopak mnoho známe o jeho filosofických pracích. Na rozdíl od staršího pyrrhonismu, se mladší pyrrhonismus proslavil teoretickým zdůvodněním skepticismu[2].

Původně byl členem platónské Akademie, v době, kdy v ní převládal skepticismus. Když převládly jiné směry, Aenesidemus ji opustil s tím, že v ní zvítězili "Stoikové ve sporu se stoiky" a založil vlastní školu, která si dala do názvu jméno Pyrrhóna z Élidy. Nejslavnější Aenesidemovou prací byla kniha Pyrrhôneoi logoi (Πυρρώνειοι λóγοι). V ní definoval pojem epoché i deset důvodů, proč je epoché nevyhnutelné, tzv. deset tropů, které by měly pomoci v úsudku v jakékoli situaci, a které jsou jakýmisi zásadami relativismu a odvislosti všeho od kontextu. Diogenes Laertius je připisoval samotnému Pyrrhonovi, historici se však dnes přiklánějí k tomu, že jejich autorem je Aenesidemus. Tropy se zachovaly v díle Fotiově (Myriobiblion). Byl též odpůrcem důvěry v kauzalitu, "příčina" podle něj neexistuje sama o sobě (nebo to nemůžeme vědět), je jen konstruktem lidské mysli. Připisuje se mu autorství hlavní zásady skepticismu: panti logo logos antikeitai ("Ke každému argumentu lze přiřadit protiargument se zcela stejnou vahou").[2]

Hlavní jeho dílo se nazývá „Pyrrhónské rozpravy v osmi knihách (Pyrrhoneioi logoi októ biblia)[1], jenž se dochovalo z přepisu Fótia. Přepis zřejmě neobsahuje žádné znatelnější zkreslení. V první knize spisu je vůbec poprvé rozlišeno mezi pyrrhónskou a akademickou skepsí[3]. Druhá kniha obsahuje rozpory v pojmech. Třetí kniha s věnuje problému myšlení a smyslového poznání. Čtvrtá je o nemožnosti poznání boha, světa i přírody. Pátá kniha se týká pojmu příčiny, 6-8. kniha pak problematiky etické skepse. Součástí rozprav je i slavných „10 trópů“[3] (výroků zpochybňující platnost absolutního poznání), což znamená důležité přetavení skepse do filosofické koncepce. Celkovou spojnici těchto problémů tvoří princip, kvůli němuž je Ainesidémos často citovaný jako předchůdce moderní filosofie: je to princip kauzality. Pravděpodobně právě tato analýza inspirovala Huma a následně Kanta.

Další významné díla nesou název O moudrosti (Peri sofias) a Pyrrhónské náčrtky (Hypotýpóseis eis ta Pyrrhoneia).[3]

Mezi žáky jeho školy patřili: Antiochos z Askalonu, Menodoton z Nikomédie, Theodas, Hérodotos, Agrippa a další. Všichni zmínění jsou empiričtí lékaři, kteří se při léčení nemoci vždy zaměřovali na symptomy. Příčiny jsou totiž neviditelné a nezjistitelné.[4] Zřetelná je zde tak návaznost na Pyrrhóna a jeho tezi, že platí pouze fainómena, tedy to, co se jeví. Podstata, esence, metafyzický základ jevu je naproti tomu nepoznatelný.