Aelfric

Aelfric, ve staré angličtině Ælfrīc (asi 950–asi 1010) byl společně s yorským arcibiskupem Wulfstanem nejvýznamnějším prozaikem staroanglické (anglosaské) literatury z doby po Alfrédu Velikém.[1]

Aelfric
Babylonská věž, ilustrace z manuskriptu z 11. století s Aelfricovým překladem Starého zákona
Narození	950 Anglické království
Úmrtí	1010 (ve věku 59–60 let) Anglické království
Povolání	opat, spisovatel a hagiograf
Stát	Anglie Anglie
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aelfricovo a Wulfstanovo dílo je vyvrcholením tzv. benediktinské klášterní reformy. Nástupci Alfréda Velikého přestali totiž díky neustálým vyčerpávajícím válkám s Vikingy rozvíjet jeho osvětový odkaz. Duchovní oživení nastalo až ve 2. polovině 10. století díky vlivu benediktýnských klášterů na vzdělanost v zemi.[2]

Aelfric získal vzdělání ve Winchesteru, jako mnich působil v jižní Anglii a později se stal opatem v Eynshamu. Psal hlavně staroanglicky, ale i latinsky.[1]

Napsal dvě knihy homilií na aktuální dobová témata a jeho haiografické spisy jsou díky použití národního jazyka unikátním počinem v tehdejší Evropě. Společně se svými žáky rovněž přeložil do staroangličtiny prvních sedm knih Starého zákona. Jeho snaha o zvýšení vzdělanosti, kterou navázal na odkaz Alfréda Velikého, se také projevila v napsání latinské mluvnice s glosářem a konverzační příručky Rozhovor o povoláních (Colloquy on the Occupations).[1]