Adiktologie

Syndrom závislosti: Je to skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší pravděpodobnost než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha (často silná, někdy přemáhající) brát psychoaktivní látky (které mohou, avšak nemusí být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák. Návrat k užívání látky po období abstinence často vede k rychlejšímu znovuobjevení jiných rysů syndromu, než je tomu u jedinců u nichž se závislost nevyskytuje. Definitivní diagnóza závislostí by se obvykle měla stanovit pouze tehdy, jestliže během jednoho roku došlo ke třem nebo více z následujících jevů:

• silná touha nebo pocit puzení užívat látku
• potíže v sebeovládání
• tělesný odvykací stav
• průkaz tolerance k účinku látky
• postupné zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů
• pokračování užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků"[2]

Jednotlivé druhy závislostí s jejich kódem:

• F10.2 Závislost na alkoholu
• F11.2 Závislost na opioidech (např. heroin)
• F12.2 Závislost na kanabinoidech
• F13.2 Závislost na sedativech nebo hypnoticích
• F14.2 Závislost na kokainu
• F15.2 Závislost na jiných stimulanciích včetně kofeinu a pervitinu
• F16.2 Závislost na halucinogenech (např. MDMA (extáze))
• F17.2 Závislost na tabáku
• F18.2 Závislost na organických rozpouštědlech
• F19.2 Závislost na několika látkách nebo jiných psychoaktivních látkách[3]

Avšak nelze vyloučit i závislost na práci, internetu, patologické hráčství, či PPP ze závislostí úplně. Stále mají některé společné rysy. Pro úplnost tedy doplníme:

• F50 Poruchy příjmu potravy
• F52.7 Nadměrné sexuální nutkání
• F60.7 Závislá porucha osobnosti
• F63.0 Patologické hráčství
• F63.1 Pyromanie
• F63.2 Kleptomanie
• F63.3 Trichotillomanie
• F63.4 Jiné nutkavé a impulzivní poruchy (- do kterých lze zařadit např. workoholismus)[4]

Pro diagnozu závislosti by měl pacient vykazovat alespoň 3 ze 7 příznaků v období 12 měsíců.

• 1. růst tolerance
• 2. odvykací příznaky po vysazení látky
• 3. přijímání látky ve větším množství nebo delší dobu, než měl člověk v úmyslu
• 4. dlouhodobá snaha nebo jeden či více pokusů omezit a ovládat přijímání látky
• 5. trávení velkého množství času užíváním a obstaráváním látky nebo zotavováním se z účinků látky
• 6. zanechávání sociálních, pracovních a rekreačních aktivit v důsledku užívání látky nebo jejich omezení
• 7. pokračující užívání látky navzdory dlouhodobým nebo opakujícím se sociálním, psychologickým nebo tělesným problémům, o nichž člověk ví a které jsou působeny nebo zhoršovány užíváním látky[2]

Jedná se o velké spektrum nabídky služeb. Od poraden po psychiatrické organizace. Základní znak je terénní nabídka služeb umožňující zájemcům do péče docházet a po konzultaci se opět vracet do svého životního prostředí.[1] Obvykle se jedná o místa zaměřená ná více než jeden druh závislosti. Ambulantní léčba je také dobrovolná a tak lze u ní předpokládat motivovanost docházejících klientů. Během léčby může probíhat podpůrná farmakoterapie či se dá pracovat i s rodinnými příslušníky. Důležité je uvědomění, že abstinence není a nemůže být cílem terapie protože je jen cestou otevírající bránu k plnohodnotnému životu. Je třeba hledat motivy, které pro klienta budou dostatečně silné, aby mu pomohly překonat období bažení či těžké chvíle, kdy dříve jako řešení využíval právě drogu. Je třeba se také zaměřit na hledání konstruktivních a fungujících řešení problémů apod.

Oproti ambulantní léčbě je tu klientovi věnováno více času, klient již po konzultaci nedochází domů, ale zůstává na místě, kde je po celý den sledován psychology, psychiatry či jinými doktory. Obvykle tam klienti tráví několik týdnů a účastní se programu, který je velmi direktivní. Často sem chodí klienti, kteří neuspěli v ambulantní léčbě. Tato léčba může být také nařízená a může být tak otázkou motivace.

Pro léčbu závislostí se také velmi osvědčily tzv. terapeutické komunity. Klienti tak utvářejí uzavřenou komunitu lidí a snaží se navracet do procesu života pomocí znovuosvojování si základních návyků. Mnohdy je základním předpokladem pro přijetí již projití odvykací terapií v jiném zařízení tzn. že při nástupu již musejí mít čisté testy krve a moči. A jsou rozřazeny do několika fází v komunitě, kdy každá fáze sebou nese určité kompetence. Mnohdy se také spojuje s pracovní terapií a pozdějším odchodem do chráněného bydlení. Instituce se také snaží v prvních fázích pomoci klientovi urovnat vztahy s rodinou a vyřešit právní záležitosti. Jen zřídka klienti nemají dluhy či oplétačky se zákonem.

Svépomocné skupiny jsou spontánně vytvářející se sdružení osob, který mají stejný cíl - a to vymanit se ze spárů vlastní závislosti. Nejznámější a světově nejrozšířenější hnutí jsou anonymní alkoholici[5] avšak vznikají tyto skupiny i pro jiné typy závislostí.

• KALINA, Kamil. Základy klinické adiktologie. [s.l.]: Grada Publishing a.s., 2008. ISBN 978-80-247-1411-0.
• NEŠPOR, Karel. Návykové chování a závislost: současné poznatky a perspektivy léčby. Praha: Portál, 2011. ISBN 9788073679088.
• ŘEHAN, Vladimír. Adiktologie 1.. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. ISBN 9788024417455.

• Adiktologie.cz - Klinika adiktologie