Adam Samuel Hartmann
Adam Samuel Hartmann (7. září 1627 Praha – 29. května 1691 Rotterdam), českobratrský duchovní a biskup, doktor teologie, autor cestopisného deníku a překladatel. Kromě vynikajícího vzdělání se vyznačoval nadkonfesními a usmiřovacími snahami, kterými si v exilu vydobyl respekt jak mezi luterány, tak mezi reformovanými.[1]
Adam Samuel Hartmann | |
---|---|
Narození | 7. září 1627 Praha |
Úmrtí | 29. května 1691 (ve věku 63 let) Rotterdam |
Povolání | kazatel, teolog a rektor |
Nábož. vyznání | Jednota bratrská |
Rodiče | Adam Hartman |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Rodina a vzdělání
Jeho otec Adam Hartmann (1589 – po 1647) byl českobratrský duchovní a exulant, který v Lešně spolupracoval s J. A. Komenským. S ním se ve 40. letech 17. století zúčastnil jednání Českých bratří s představiteli polské reformované církve. Adam Samuel Hartmann měl bratra Pavla. Pavel Hartmann a Samuel Junius (mladý český duchovní) doprovázeli po požáru Lešna v roce 1656 J. A. Komenského do Amsterodamu.[2]
Adam Samuel Hartmann studoval v Toruni, Královci, Frankfurtu nad Odrou, Wittenbergu, Lipsku a Oxfordu. Spolu s Petrem Figulem doprovázel v roce 1650 Jana Amose Komenského do uherského Sárospataku. Od 1652 působil jako polský kazatel, v roce 1656 byl pastorem polské větve Jednoty bratrské a rektorem bratrského gymnázia v Lešně.[1]
Po roce 1656
Po požáru a poničení Lešna (1656) odešel do Slezska. Odtud byl představiteli („staršími“) Jednoty bratrské vyslán spolu s kantorem lešenského gymnázia (Pavel Cyrillus, příbuzný J. A. Komenského) do Německa a Nizozemska, aby tam pro strádající bratry polského sboru získali finanční pomoc. Tímto úkolem byl již před nimi pověřen Jan Amos Komenský, kterému se (později) příchod další delegace nezamlouval.[2] Dne 27. května 1657 dorazila tato dvoučlenná delegace do Berlína, 14. června do Hamburku a 29. června 1657 do Amsterodamu. Popis cesty zachytil A. S. Hartmann ve svém rukopisném deníku Itinerarium Germano-Belgicum. V něm popisuje, že o ubytování v Amsterodamu se mu postaral jeho bratr Pavel. Dále pak popisuje, jak jej i jeho kolegu zaměstnal J. A. Komenský. Bylo jim uloženo, aby přeložili do němčiny předmluvu a traktát o prorocích De prophetia et prophetis k dílu Lux et tenebris (prorocká vidění Kotteria, Drabíka a Poniatowské). Tento překlad pořizoval Komenský pro svého příznivce Laurense de Geera, švédsko-nizozemského podnikatele, který jej pozval po požáru Lešna do Amsterodamu. Poté, dne 10. července 1657, odplula Hartmannova dvoučlenná delegace do Delftu a 7. září dorazila do Paříže.[2]
Na západě si Adam Samuel prodloužil svůj pobyt až do roku 1659. Poté působil jako správce sboru ve Wieszkowě (nedaleko Lešna). V roce 1662 byl ordinován na konseniora a vrátil do Lešna. Tam působil jako kazatel německého sboru a opět jako rektor školy. V roce 1673 byl zvolen seniorem polské jednoty, usadil se ve Štětíně a mezi 1680–81 podnikl svou druhou cestu do Nizozemska a Anglie.[1] Tam obnovil své studium na Oxfordské univerzitě a byl včleněn in numerum professorum theologorum Oxoniensium (do řad oxfordských profesorů teologie) – tj. získal doktorát z teologie. Poté opět působil v Lešně, kde se stal vychovatelem pozdějšího polského krále Stanisława Leszczyńského.[1] Do Anglie se vrátil ještě jednou v roce 1690 a na zpáteční cestě zemřel.[2]
Dílo
- Itinerarium Germano-Belgicum (1657). Bylo vydáno v roce 1899; Tagebuch A. S. H.s über seine Kollektenreise im Jahre 1657–1659, Ed Rodger Prümers v Zeitschrift der Historischen Gesellschaft für die Provinz Posen 14/1899, Poznaň, s. 79–157, 203–246. Cestopisný deník. Toto dílo je (k roku1989) nezvěstné.
- Lux et tenebris (prorocká vidění Kotteria, Drabíka a Poniatowské). Překlad revelací do němčiny.
Odkazy
Reference
- HARTMANN Adam Samuel 7.9.1627-29.5.1691 – Personal. biography.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2022-03-10]. Dostupné online.
- POLIŠENSKÝ, Josef; BINKOVÁ, Simona. Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století... 1. vyd. Praha: Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, 1989. 489 s. S. 245–266.