Adalbert I.

Bouřil se proti králi Provence Ludvíkovi Slepému, který napadl Itálii v roce 900, ale po Ludvíkově císařské korunovaci v roce 901 se přiklonil na jeho stranu. V roce 902 se, ale přiklonil k Berengarovi I. a krátce nato, nejpozději do roku 903, se oženil s jeho dcerou Giselou z Friuli, což možná byla cena jeho oddanosti. S Giselou měl dvě děti, Berengara, který byl jeho následníkem a Bertu, která se stala abatyší Modeny. Mezi roky 913 a 915 Gisela zemřela a tak se oženil s Ermengardou z Toskánska (901 - 29. února 931/2), dcerou markraběte Adalberta II. Toskánského.[1] Z tohoto manželství měl druhého syna Anscara, pozdějšího vévodu ze Spoleta. V letech 916–17 byly jeho primárním zájmem Saracénské nájezdy. V letech 920–21 se připojil k šlechticům, burgundského původu, kteří podpořili kandidaturu krále Rudolfa II. Burgundského na italský trůn.[1] Spolu s Lambertem, arcibiskupem Milána a hrabětem Gilbertem z Bergama shromáždil vojska v horách u Brescia s úmyslem napadnout Veronu a zajmout Berengara. Když byl tento plán vyzrazen, poslal maďarské žoldáky, aby oklamali spiklence a sami zaútočili zezadu. Uprostřed bitvy si Adalbert vyměnil oděv s jedním z jeho vojáků, aby unikl. Koncem roku 921 vstoupil král Rudolf II. Burgundský do Itálie, kde byl s pomocí svého příbuzného Huga I. uznán za krále.

O působení Adalberta v tomto období se nedochovalo mnoho informací. Zřejmě nehrál žádnou roli v Rudolfově korunovaci a Hugově aklamaci.[1] V tomto období byl pravděpodobně vážně nemocný, protože Liutprand z Cremony v letech 924-925 napsal, že se domníval, že je již mrtvý. Poslední záznam o něm pochází pravděpodobně z doby krátce před jeho smrtí, kdy poskytl dar kostelu svatého Andrewa v Turíně 28. února 929.[1]