Mlýnský kámen

Běhoun ručního mlýnku byl na okraji opatřen dřevěnou rukojetí nebo jen jamkou, do níž se opíral kolík. Běhoun vodního a větrného mlýna měl u vnitřního otvoru dva protilehlé záseky, do nichž zapadala příčka, zprostředkující otáčení. Někdy byl středový otvor také čtverhranný. Otvorem ve středu běhounu se vsypávalo obilí, které propadávalo do prostoru mezi kameny, kde bylo drceno respektive trháno. Pro umletí mouky však nestačilo pouze jedno semletí, ale mlelo se opakovaně několikrát za sebou. Obilky se trhaly o ostré hrany na povrchu kamenů. Na kamenech byly vysekány šikmé paprskovité drážky, směrem od středu stále mělčí, které usměrňovaly pohyb obilek od středu k obvodu. Po semletí asi padesáti pytlů obilí sejmuli mlynáři běhoun a zvláštními zaostřenými kladívky (voškrty) obnovovali otupené ostré hrany mlecích ploch. Materiálem pro mlýnské kameny byly především tvrdé druhy pískovce, ryolitu, trachytu nebo i vhodně zatmelené drti křemene a křemence do cementu.[1] Obvod mlecích kamenů někdy chránily proti prasknutí a roztržení železné obruče.

Ruční mlýnky na obilí znaly všechny obilnářské kultury už od pravěku. V římské armádě nosil každý desátý voják mlýnek v torně. Při mletí kameny se do mouky dostával písek, což způsobovalo rychlé obrušování zubů, nápadné u pravěkých nálezů koster. Nálezy mlýnských kamenů různého stáří na našem území jsou možné kolem bývalých mlýnů nebo hradišť.[2] Od konce 19. století nahradily mlýnské kameny válcové mlýny s ocelovými válci.

Slovo žernov, praslovanské žornov, mohlo označovat jak jednotlivý kámen, tak také celé složení.[3] Výroba žernovů byla důležitá odborná činnost, jak o tom svědčí i řada místních názvů (Žernovka, Žernoseky a podobně). Žernov se jako motiv často vyskytuje i v heraldice a ve výtvarném umění.