Ženská ejakulace

O ženské ejakulaci se zmiňují již Aristotelés a Galén.[2] Oba však měli odlišný názor na její význam. Zatímco Aristoteles tvrdil, že ženský ejakulát neobsahuje zárodek budoucího organismu, Galén tvrdil opak.[3][4][pozn 1] Významněji se jejímu studiu však věnoval až nizozemský anatom Regnier de Graaf v roce 1672,[2] jenž se na základě výzkumu přiklonil k Aristotelově tezi.

Výzkumu ženské ejakulace se v roce 2002 věnoval i tým Emmanuele Jannini z italské Università degli Studi dell'Aquila. Na základě jejich výzkumu vyplynulo, že „za ženský ejakulát mohou tzv. Skeneho žlázy, které mají tvar štěrbinky a jsou umístěny poblíž vyústění močové trubice a při sexuálním vzrušení se plní zvláštní tekutinou.“[5] Janniniho studie se taktéž věnovala chemickému a mikrobiologickému složení ženského ejakulátu a na základě chemického složení vyvrátila, že by se jednalo o moč. Podle výzkumu „se v ženském ejakulátu objevuje glukóza, fruktóza a sacharóza, prostatické fosforečné kyseliny a také nízké množství močoviny a kreatininu.“[5]

Obdobně jako je různorodý výskyt ženské ejakulace, je velmi individuální i množství ejakulované tekutiny. Sexuolog Radim Uzel k objemu ženského ejakulátu poznamenal: „Odborná literatura uvádí změření různého množství této tekutiny i u jedné ženy. Pravděpodobně záleží na délce sexuálního dráždění a na době předchozí sexuální abstinence, podobně jako u muže. Ženský ejakulát může představovat třeba jen několik sotva postřehnutelných kapek, někdy dosahuje objemu několika polévkových lžic, jindy třeba i půl až tři čtvrtě čajového šálku.“[5]