Želva uhlířská

Má černý karapax se žlutými, naoranžovělými nebo načervenalými skvrnami na každém štítku, dlouhý asi 50 cm.[4] Plastron je žlutohnědý. Hlava a končetiny jsou zbarveny do béžova s jasnými žlutými nebo oranžovými skvrnami.[2] Díky svému příjemnému zbarvení je častým druhem chovaným v zoologických zahradách. Objevuje se u ní nepatrný pohlavní dimorfismus. Samci mívají delší krunýř a bývají těžší[5] a mají vyklenutý plastron. U starších samců se častěji objevuje také malé zaškrcení krunýře do tvaru přesýpacích hodin, mají také delší a širší ocas než samice.[5]

Přirozeně se vyskytuje nejčastěji v Panamě, Paraguayi, Kolumbii, Peru, Brazílii, Bolívii, Venezuele a Argentině.[2] Uměle byla vysazena na mnohých ostrovech v Karibském moři, např. na Barbadosu, Trinidadu nebo na Svaté Lucii.[6]
Obývá především vlhké savany,[7] méně okolí močálů tropických deštných lesů. Pohybuje se většinou ve stínu, kde je dostatečně teplo a vlhko.[3]

Mláďata želvy uhlířské se živí především masožravě, hledají v půdě červy a hmyz.[2] Dospělí jedinci jsou z většiny býložraví,[2] živí se trávou a různými plody a listy, nepohrdnou však ani drobnou živočišnou potravou nebo zbytky živočichů.[4] Často se zdržují v okolí stromů, na nichž roste jejich oblíbené ovoce.^[zdroj?]

Páří se, když dorostou velikosti asi 25 cm. Samice snáší 2–15 vajec[2] v letním období. Většinou je zahrabává do hlíny, ale byly vypozorovány i příklady, kdy je nakladla do hnízd ve směsici listí. Mláďata se líhnou za 4–6 měsíců a jsou velká 4–4,5 cm.[2] V zajetí bývají samice schopné snášet vejce kdykoli v průběhu roku.^[zdroj?]

V tomto období jsou důležité zápasy mezi samci, které začínají charakteristickým postranním trháním hlavou. Tyto pohyby hlavy jsou u různých druhů želv různé, a prosto jsou považovány za jeden ze způsobů rozeznávání jednotlivých druhů. Pak pokračuje souboj, kdy se samci snaží otočit toho druhého na krunýř – obvykle bývá nejúspěšnější ten největší.[5]

Želva uhlířská s charakteristickými skvrnami na hlavě a končetinách

Želva uhlířská potřebuje prostorné terárium s dostatečně vysokou teplotou (minimálně 22 °C) a vlhkostí, které lze dosáhnout umístěním rostlin do terária.[7] Jako substrát je nejlepší použít jemný písek nebo třísky některých listnatých stromů, které udržují vlhkost při stále suchém povrchu, což zabraňuje tvorbě plísní. Želva musí mít stále k dispozici velkou misku s vodou a stinná místa k odpočinku.[8] V teráriu by měl být také zdroj světla, tepla a UV záření, kterého by se jí v přírodě dostávalo. Uhlířky by měly být krmeny rostlinami bohatými na vápník (pampelišky, vinné lístky), ovocem (nejlépe jahody, broskev, ananas, mango nebo kiwi), zeleninou, květinami a malým množstvím živočišných bílkovin.[6]

Největší hrozbou pro želvu uhlířskou je nadměrný lov[8] pro konzumaci v místech přirozeného výskytu, ke kterému přispívá fakt, že vydrží dlouhou dobu bez příjmu potravy. Želvy jsou sbírány ve velkém množství a posílány do měst Jižní Ameriky, kde jsou považovány za velkou lahůdku. Tato želva je ohrožena také úbytkem životního prostředí, které je často upravováno pro zemědělské účely a neposkytuje tak vhodné podmínky pro její výskyt.[5] Další hrozbou, ač ne tak podstatnou jako lov a úbytek přirozeného prostředí, je odchyt želv pro domácí chov. Je chráněna přílohou II Washingtonské úmluvy.[8]