Železité lázně (Poděbrady)

Dle vyprávění Jana Amose Komenského vytryskl roku 1624 v blízkosti pražské cesty v Poděbradech pramen tzv. krvavé vody. Studánce byly přisuzovány léčebné účinky a stala se lokálním poutním místem. K tomu přispělo i to, že se studánka nacházela v blízkosti místa, kde byly roku 1496 popraveni hutnohorští havíři, stál zde památný Poděbradský dub a od 16. století rovněž Havířský kostelík.[1]

Dle Jana Hellicha obec kolem roku 1722 na místě vybudovala malé železité lázně.[1] Nejprve šlo o dřevěnou boudu s vanou a mědeným kotlem na ohřev vody. Stavba však byla pravidelně zaplavována při povodních, a proto byla roku 1832 postavena do výšky na cihlovou podezdívku a rozšířena na čtyři komory, přičemž ve třech byly vany a ve čtvrté kotel.[2]

Od roku 1843 město lázně samo neprovozovalo, ale (včetně ovocné zahrady) je pronajímalo soukromníkům.[3] Nájem byl věnován záduší Havířského kostelíka.[4] Zpočátku byl pronájem na tři roky, později na jeden rok a od roku 1867 dokonce jen na sezónů od dubna do listopadu. Tento přístup města, ve spojení v rostoucím nájmem a snahou města přenést veškeré provozní náklady na pronajímatele, ve výsledku pronajímatele odrazoval od jakýchkoliv investic.[5]

Postupem let lázně výrazně zchátraly. V letech 1879–1880 proběhla jejich celková rekonstrukce spojená se stavbou nové budovy. Provoz byl obnoven roku 1881. Nová budova byla zděná a obsahovala šest van, bazén, parní lázeň a byt správce.[6] Od rekontrukce byly lázně vedeny jako součást obecního majetku (předtím byly součástí záduší havířského kostelíka.[7]). Nová budova však měla dlouhodobé problémy s novým kotlem, který musel být přestavován a dostal i nový komín. Neustále opravy zatěžovaly hodpodaření lázní. Kvůli problémům s kotlem byla dokonce omezena sezóna v roce 1887 a v roce 1888 lázně ani neotevřely.[6]

Pravděpodobně od nevydařené sezóny roku 1888 provoz převzalo opět město, které je dostalo znovu do zisku.[8] Ten si udržely do roku 1900, pak už zůstaly ve schodku. Přinejmenším od konce 19. století byly lázně propagovány prostřednictvím plakátů a novinové inzerce. Z této doby existují i podrobnější údaje o provozu lázní. Lázně fungovaly přibližně od dubna/května do září/října, vždy dle vývoje počasí.[9] Otevřeny byly po celý týden. Denní počet koupelí se pohyboval od 1 do 58, ale obvykle to bylo méně než 30.[10]

V roce 1903 byl pro lázně koupen nový kotel od firmy Bratři Prášilové a spol. v Praze-Libni. V roce 1909 bylo v celém domě instalováno parní topení.[11] Navzdory určitým vylepšením a opravám lázně nečekala dlouhá budoucnost.

Zásadní okolností pro další existenci železitých lázní byl objev uhličité minerálky Poděbradka v roce 1905 a otevření moderních uhličitých poděbradských lázní, které roku 1910 získalo město. Ztrátové a zchátralé železité lázně se dostaly na okraj zájmu.[11] Provoz dále zkomplikovala první světová válka a v letech 1917–1918 byly železité lázně zavřené.[12]

Od roku 1919 železité lázně provozovala nově vzniklá lázeňská akciová společnost, která navíc usilovala o zakoupení, či dlouhodobý pronájem železitých lázní.[13] Lázně byly v této době každoročně otevřeny od 10. května do 10. září.[14] Po počátečním vzestupu návštěvnosti nastal v polovině 20. let její pokles, počet koupelí už nepřekročil předválečnou hranici a provoz železitých lázní zůstával ztrátový. Lázeňská akciová společnost navíc upozorňovala město, že budova potřebuje rozsáhlé opravy.[15] Výměnou za příslib oprav společnost dostala získala snížený desetiletý pronájem, po jeho vypršení ale oznámila městu, že o železité lázně již nemá zájem.[16] Jiného provozovatele město nenašlo. Městem objednané posudky byly navíc skeptické ohledně léčebného účinku železité vody. V březnu 1937 proto městská rada odsouhlasila odstranění lázní. Demolice budovy proběhla od dubna do května 1937.[17]