Žďárec u Seče

Narozen 17.5.1921 ve Žďárci. Josef Štěpánek ml. se narodil v obci Žďárec, tesaři, vesnickému muzikantovi a lidovému písmákovi Josefu Štěpánkovi a jeho manželce Růženě, rozené Hájkové. Útlé dětství prožíval ve Žďárci, školní léta v Kovářově. Jeho otec ho vedl od mládí k hudbě. Sám hrál na několik hudebních nástrojů a pro vesnické muzikanty rozepisoval noty. Malého Pepíka i jeho mladšího bratra Vlastíka vyučoval houslím a hudební výchově, takže oba klučinové od mala hráli na bojanovském kůru i při vesnických a školních oslavách. Josef odešel do učení ve třinácti letech, do Řevnic nedaleko Prahy, kde se v hotelu Lidový dům vyučil číšníkem. Na rozdíl od mladšího bratra, kterému šéf zakázal hrát, aby prý byl ráno do učení fit, měl Josef ve svém šéfovi značnou podporu a začal pomalu se svými uměleckými produkcemi. Lidový dům to bylo vyhlášené kulturní místo, kam jezdila i pražská smetánka za zábavou. Takže tam měl Josef dobré podhoubí pro další umělecký rozvoj. Založil hudební kvarteto Řevničtí čtveráci. Bylo to podobné seskupení jako například Settleři. K fraku a cylindru byl v té době zapotřebí i step a tak si mladý Josef začal platit hodiny u pana Járského, který tenkrát vyučoval i Adinu Mandlovou. S velkým štěstím a přičiněním svého bratra se vrátil z totálního nasazení a začal hrát a zpívat v orchestru F. A. Tichého a v Československém rozhlase. Byla to vynikající škola. Josef Štěpánek vzpomínal na to, jak si partitury přepískali se Standou Procházkou v rychlosti na toaletě a už se šlo vysílat naživo do éteru. Pořady poslouchali i vzdálení lidé, totálně nasazení na práci v nacistickém Německu a ostatních státech. Mladý Josef začal skládat v té době populární dechovou hudbu. Mnoho námětů dostal i od svého otce. Některé se rodily inspirací nádherné železnohorské krajiny. Jako například valčík „Tam na stráni“, který složil v lokálce, zahleděn na kopce, cestou mezi Heřmanovým Městcem a Vápenným Podolem. Ta trať dnes již bohužel neexistuje. Nebo „Kovářovskou polku“, věnovanou vesnici, ve které strávil část dětství. Polku „Pod starou lípou“ a další. Valčík „Sestřičky v bílém“ věnoval při své hospitalizaci sestrám v čáslavské nemocnici. Polka „Pepa z depa“ byla na poněkud jednoduchý text věnována železničářům. K velmi oblíbeným patřil i valčík „Svatební oznámení“. Nelze samozřejmě opomenout „Žďáreckou polku“, věnovanou svému rodišti. Mezi další známé písničky z autorovy tvorby, které se usídlily v srdcích posluchačů dobré lidové muziky patří i skladby „Irenka“, „Pro Evičku“, „Má pro mne úsměv“, „Když jsme se loučili“, „Zpívejte křídlovky“ a „Dobřichovická polka“. Většinu těchto písní nazpíval i nestárnoucí Josef Zíma, kterému patří velký dík za popularizaci české dechovky. Šťastnou náhodou se Štěpánkovy písničky dostaly za hranice naší vlasti a oblíbila si je bavorská kapela pana Ernsta Mosche. Ta Štěpánkovy písně na svých cestách doslova rozvezla po Evropě i za oceán. U nás téměř zapomenutou píseň „Já se vrátím“ zná téměř celé Bavorsko. Dodnes se hraje a zpívá již od šedesátých let v sálech téměř ve stoje a sborem. Otextovali si ji jako „Egerland Heimatland“ a stala se tam nejpopulárnější písní. A jak to tak už v Čechách bývá, čím více se hrál v zahraničí, tím méně byl interpretován doma. Jeho písně byly použity i v operetě „Nejlíp je u nás“, která měla svou premiéru v roce 1969 v přírodním amfiteátru na Konopišti a hrála se pak v Karlínském divadle. Josef Štěpánek stáří dožil a zemřel 31.7.1995 ve svém rodném Žďárci, tak trochu pozapomenut, tak jako dnes celá naše česká dechovka.

Ze Žďárce až na Antarktidu. Antarktida je poslední země na této planetě, kde se zvířata nebojí lidí a kde se nevedou války. Je to místo výjimečné, kde člověk stojí tváří v tvář syrové realitě a není kam utéct. Před lidmi, před problémy a hlavně před sebou samým. Bez vzájemné tolerance zde nelze normálně přežít. Být v Antarktidě je svým způsobem druh meditace. Od chvíle, kdy se dotkla antarktického ledu, začal se v ní odvíjet příběh. Byl natolik silný, že ho přenesla do slov i fotografií. Ing. Markéta Pokorná, Ph.D. ze Žďárce u Seče, narozená v roce 1980, je jedinou Češkou, která pracovala na německé vědecké stanici v Antarktidě, pojmenované po geofyzikovi Georgovi von Neumayerovi „Neumayerova stanice“. Markéta zde strávila celý rok 2011 v týmu devíti polárních vědců a techniků. Stanice se nachází asi 2000 km od jižního pólu a stojí na 200 metrů silné vrstvě ledu necelých 15 km od Weddellova moře. Její budova má rozměry 68 m x 26 m, ve vzduchu ji drží hydraulické pilíře, které se každoročně vyvyšují z garáže, která je 8 m hluboko v ledu. Tato německá observatoř byla založena v roce 1981 pro geofyzikální, meteorologické a atmosférické měření a také jako logistická základna s komplexním vybavením pro týmy až čtyřiceti výzkumníků. Jsou zde laboratoře a pracovny, malá nemocnice, ubytovací zařízení a sklady. Připravovaná jídla byla z mražených zásob. Stanici zásobují jednou za rok v době, kdy v Antarktidě panuje léto (teplota mírně pod nulou) a v Evropě naopak zima. Zásoby pro vědecký a technický tým na rok váží i více než 40 tun. Markéta Pokorná se v roce 1998 rozhodla pro studium geodézie a kartografie na ČVUT v Praze. Ve třetím ročníku získala roční stipendium z programu Erasmus na Univerzitě v Hannoveru. Během tamního 54 pobytu objevila přednášky o mořské geodézii a začala se o ni zajímat. Zanedlouho dostala nabídku z Institutu Alfreda Wegenera pro polární a mořský výzkum zúčastnit se arktické expedice na ledoborci Polarstern (2002). Postupně se stala uznávanou odbornicí a dostala se tak i na Neumayerovou stanici do Antarktidy, kde byla zodpovědná za geofyzikální observatoř. S oblastí Weddellova moře byla spjatá i její doktorandská práce na Univerzitě v Hamburku. Příprava pro pobyt v Antarktidě byla hodně náročná. Trvala půlrok. Učila se spolu s kolegy vzdorovat případnému požáru na stanici. Dva týdny strávila v nemocnici, kde musela asistovat lékaři při náročných operacích, to kdyby musela na polární stanici asistovat při chirurgickém zákroku. Absolvovala kurz pro přežití na ledu v Alpách a řadu přípravných teoretických přednášek. Výzkumná stanice, která se stala na celý rok jejím domovem je od Žďárce vzdálená 13 506 kilometrů. Na stanici vědecký tým prováděl projekty mezinárodního významu. Denní rutinou byla registrace a lokalizace zemětřesení a odesílání dat z infrazvukové stanice. Měření směru magnetického pole pomocí teodolitu a magnetometru bylo prováděno v laboratoři zapuštěné v ledu. Měření tloušťky mořského ledu pak 8 hodin strávených na skútru, vrtáním, měřením a dokumentováním každých 14 dní v zálivu Atka. Monitorování antarktických oblastí slouží například pro studium globálního oteplování. Teploty se v Antarktidě pohybují kolem 40°C pod nulou. Rychlost větru se pohybuje v rozmezí 10 – 100 km/h. Při 100 km/h vás vítr na zem nepustí. V polárním obleku se dá venku vydržet několik hodin. Jen fotografování v nízkých teplotách je složité, trvá několik sekund než vám začnou mrznout prsty. Kovový stativ je pak na dotek hotové neštěstí. Rovněž setkání s tučňáky císařskými a Weddellovými tuleni bylo velkým zážitkem. Polární noc začala 20.5.2011 a úplně celou základnu přikryla. V jejím středu byla pouze jedna hodina šera kolem poledne. Slunce uviděli na horizontu opět až 23.7.2011. Noční obloha je nádherná, dá se jasně sledovat Mléčná dráha, souhvězdí Jižní kříž, předhánějící se satelity i polární světla. Tým si po celý rok užíval nejčistšího vzduchu na světě. Návrat domů z ledového království byl jedním slovem zvláštní. Život v civilizaci je totiž mnohem rychlejší než tam v Antarktidě. V roce 2012 úspěšně obhájila svoji doktorskou práci o určování tloušťky mořského ledu pomocí satelitních dat a o rok později se stala profesorkou oboru hydrografie a praktické geodézie na Univerzitě HafenCity v Hamburku. V současné době vychovává se svým přítelem malého Jonáška.

Radek Paták, narozen 1.9.1982, patří se svými 150 kg k nejsilnějším mužům na zemi. Jde o sportovce, který se věnuje nejtěžším disciplínám v těžké atletice. Sport, kterému se Radek věnuje, se odborně nazývá „strongman“. Jde o činnost, která sdružuje, ať už oficiálně nebo neoficiálně, nejsilnější muže, kteří si za koníček zvolili zvedání obřích pneumatik, přenášení extrémně těžkých břemen nebo činek, které normální člověk nezvedne ani v obou rukou. Takový strongman, kterým je třeba právě Radek Paták, totiž činku vážící i více než 100 kilogramů zvedne nad hlavu v jedné ruce. Strongmani mají každoroční šampionáty jak národní, tak i mezinárodní. A čeští borci se ani v mezinárodní konkurenci neztratí. Jak se k tomuto neobvyklému sportu dostal? Posilování Radka vždy zajímalo. Nevěnoval se mu ale od jak živa. Do jeho dvaceti let to byl fotbal, čemu se věnoval nejvíce. Na silových sportech ho zaujalo hlavně spojení síly a dynamiky. Nejde o žádné bezduché posilování, které často provází třeba kulturistiku. Jde opravdu o sport. Zakladatelem a otcem celé myšlenky silových sportů -soutěže Strongman v České republice je Georgis Patenidis. Pod jeho vedením probíhají každým rokem závody v různých místech republiky. V roce 1999 se uskutečnila první soutěž Grand Prix. V roce 2001 společně se Slovenskou asociací silných mužů uspořádal Patenidis první Česko-slovenský pohár, který se od té doby pravidelně koná každoročně střídavě na území obou států. 23. července 2007 Georgis Patenidis zorganizoval také první Grand Prix Řecka za účasti českých, slovenských, slovinských a řeckých siláků. V září 2014 se Radek zúčastnil se svým týmem mezinárodního klání ročníku Arnold Classic Europe ve španělském Madridu. První disciplínou bylo tahání kamionu, to vyhráli s velkým náskokem. Poté bylo na řadě přenášení 550 kilové ohrady na 40 metrů, kde tým obsadil druhou příčku. Disciplíny byly v tomto pořadí: Tahání kamionu, přenášení ohrady vážící 550 kilo na 40 metrů, zdvih ocelové klády nad hlavu vážící 250 kilogramů - zde se měří počet opakování, mrtvý tah 330 kilogramů a opět počet opakování a nakonec zdvih těžkých betonových koulí na 130 centimetrů vysokou desku. Váha koulí se pohybuje v rozmezí 144 až 206 kilo. V současné době stále posiluje a trénuje 5x týdně po dvou až třech hodinách. Připravuje se na již třináctou závodní sezónu. Zajímavá je jeho strava. Jí pravidelně každé dvě až tři hodiny. Denně sní 750 g masa, v sezóně se to blíží až k 1 kg. Dále spoustu rýže, brambor a těstovin. Cílem je udržet hmotnost a sílu. Závody jsou obrovsky náročné, kdy si sáhnete až opravdu na dno svých sil. Rizika a nevýhody tohoto sportu? Radek prodělal 3 operace kolena, utržený úpon bicepsového svalu, natržený lýtkový sval, natržený bicepsový sval a spousty zánětů šlach v těle. Přes toto všechno ho neopouští optimismus.[5]

V obci Žďárec u Seče je aktivní hasičský sbor od roku 1944. V obci je každoročně pořádáno přibližně 10 kulturních akcí. Hasiči se rovněž starají o veřejné prostranství obce a udržují obecní majetek. Svými 2 sportovními družstvy reprezentují obec v požárním sportu v lize okresu Chrudim. Součástí sboru je aktivní výjezdová jednotka JSDH Žďárec u Seče kategorie JPO V. Členové jednotky zajišťují výjezd do 10 minut od vyhlášení poplachu. V roce 2018 byla dokončena rekonstrukce hasičské zbrojnice, kterou hasiči vykonávali ve svém volném čase bez nároku na honorář.

V obci působí od roku 1957. V současné době je tvořena pouze ženami. Organizace se podílí na pořádání kulturních akcí.

Železnohorský traktor je významným setkáním traktorů ve východních Čechách. Akci každý rok navštíví na 5 tisíc návštěvníků a účastní se jí více než 100 kusů moderní a historické techniky. Událost organizuje SDH Žďárec u Seče pod záštitou města Seč