Štola 88

V 80. letech 20. století byla na okraji Tišnova, za cihelnou na Trnci,[4] objevena štola, která vznikla při těžebních pokusech.[1] V roce 1987 si ji vybrali výzkumníci z Laboratoře pro výzkum stresu[5] při Fyziologickém ústavu Československé akademie věd, aby zde uskutečnili v rámci projektu Interkosmos experiment s názvem Štola 88, jenž by studoval vliv izolace na skupinu lidí. Projektu Štola 88 předcházely malé experimenty Štola 85 a Štola 87.[6] Na projektu spolupracovala i Vysoká škola zemědělská v Brně. Během ročních příprav ve štole ve tvaru rohlíku vznikla imitace vesmírné lodi – byla vybudována strojovna, místnost na chov zvířat, řídící centrum lodi, záchody a sprchy. Štola byla přepažena na dvě izolované části – v první se nacházelo řídící centrum, druhá část sloužila k chovu zvířat. Izolaci dobrovolníků od zbytku světa zabezpečily dvoje pancéřové dveře, u kterých byla přechodová komora, kam výzkumníci účastníkům experimentu dávali čisté oblečení, zásoby potravin a nádobky na vzorky moči a krve.[1] Součástí vybavení byl i počítač IBM Personal Computer XT.[5] U štoly se nacházela i plošina pro přistávání vrtulníku, na plotu stále visí cedule s nápisem Letiště Akademie věd.

Projektu se na dobrovolné bázi účastnilo jedenáct mužů a jedna žena. Výběr probíhal náhodně. Byl to jeden z mála experimentů tohoto typu, jehož se účastnila i žena.[2][pozn. 1] Pokusu se původně měli zúčastnit jen muži, avšak vzhledem k nedostatku dobrovolníku byla přijata i jedna žena.[5] Výzkumníci se obávali, že přítomnost ženy bude mezi mužskou posádkou vytvářet problémy. Ukázalo se však, že přítomnost ženy mateřského typu měla pozitivní vliv na chování ostatních dobrovolníků.[8] Mezi účastníky bylo devět pražských a brněnských vysokoškoláků, dva dělníci a jeden novinář. Skupinu, která měla na starosti řízení kosmické lodi, vedl publicista Pavel Toufar. Druhou skupinu organizoval tehdejší vysokoškolský student Miloš Čermák. Ta měla na starosti chov zvířat – křepelek, slepic bez peří a ve velkých akváriích chovali ryby tilapie nilské. Účastníci obdrželi honorář zhruba 5000 Kčs.[1]

Dvanáct dobrovolníků bylo po 21 dnů izolováno od vnějšího světa. Monitorováni byli prostřednictvím mikrofonů a kamerového systému. Každodenně jim byla odebírána krev a moč, která se vrtulníkem transportovala do Prahy, kde se nacházel přístroj, který dokázal určit hladinu stresu z krevních vzorků. Dále si účastníci měřili teplotu a tlak.[1] Případné změny v krvi byly srovnávány s hodnotami měření před zahájením pokusu. Účelem experimentu bylo zkoumat člověka v bio-psycho-sociálním pojetí, především se zaměřením na chování člověka v kritické situaci při dlouhodobé izolaci.[2] Účastníci byli podrobováni řadě testů a zkouškám. Den jim byl zkrácen na 18 hodin,[1] museli řešit mimořádné situace jako oheň na palubě, únik kyslíku či závady techniky.[2]

Podle tehdejších předpokladů se v „kosmické lodi“ nacházela chovná stanice pro zvířata, soudilo se, že při takto dlouhém odloučení od civilizace bude potřeba chovat zvěř k udržení zdroje potravy. Avšak účastníci experimentu si k zvířatům vytvořili citové pouto a odmítali je konzumovat.[9]

Po ukončení experimentu dobrovolníky zkoumali dietologové, lékaři a dva psychologové (jedním z nich byl Jiří X. Doležal).[5]