Štefan Lux

První setkání s uměním prožil ve Vídni, kde ztvárnil několik hereckých postav a pod pseudonymem Peter Sturmbusch vydal i první sbírku básní Meine Lieder (1911). Jeho umělecké snažení bylo ale přerušeno první světovou válkou, kam musel mladý Lux narukovat. Na frontě utrpěl mnohá zranění, mezi jinými kritické postřelení hrudníku, které nakonec přežil. Po návratu z války se mladý umělec přestěhoval do Berlína, kde ztvárnil další divadelní postavy, režíroval svůj první film Gerechtigkeit (1920),[1] vydal svou druhou sbírku básní Liebeslieder (1921) a v neposlední řadě se oženil.

Po nástupu Hitlera k moci se Lux poprvé setkal s nacistickou antisemitskou nesnášenlivostí v roce 1933, kdy mu hitlerovští fanatici vnikli do bytu a rozbili veškerý nábytek. Lux se rozhodl utéct se ženou a malým synem Albertem do Prahy. Zde založil divadlo, celkově se mu však nedařilo a rodina žila ve stísněných poměrech. V tomto období rozvíjel zejména svou publicistickou kariéru a jako dopisovatel rozhlasu a mnoha periodik se svými politickými články snažil vyzvat k boji proti antisemitismu, a upozornit na všeobecnou pasivitu vůči nacistickému Německu. Jako aktivní publicista získal novinářský průkaz a byl českými médii vyslán na blížící se zasedání Společnosti národů do Ženevy.

Novinář Štefan Lux přijel do Ženevy se silným přesvědčením poukázat před Společností národů na agresivitu nacistického Německa a vyzvat k zásadním krokům, ne však rovnou takovým radikálním činem jako je sebevražda. Po pobytu v Ženevě a poznání vědomé pasivity mocností se však u Luxa vykrystalizovala myšlenka protestní sebevraždy. Jak sám napsal v dopise svému příteli Arturovi Hellerovi: Přijel jsem do Ženevy, abych podnikl nějakou konkrétní akci, od které jsem si sliboval oslabení Třetí říše. Moje akce ztroskotala především pro tu příšerně impotentní, konjunkturální a apatickou atmosféru tady v Ženevě ... A tak jsem se rozhodl jinak. Na nejbližším plenárním zasedání Společnosti národů chci vyvolat velký rozruch tím, že se na schůzi zastřelím. Potřebné zesilující okolnosti, listy význačným osobnostem, jsou připraveny. Snad se mi podaří tímto trochu náhlým činem vyvolat šok v této strašidelné společnosti. Jeho sebevražda byla výsledkem přesvědčení, ne zkratové neuvědomělé jednání, což je podloženo obavami v dalších statích korespondence: Nevím, jestli mě v poslední chvíli neopustí odvaha, protože se bojím, docela bídně se bojím smrti. A bojím se o svou ženu a chlapce ... Moje žena, se kterou žiji 14 let v nejharmoničtější shodě, je naprosto nepřipravená. V následujících řádcích taktéž Lux prosil přítele, aby se po jeho smrti ujal jeho ženy a syna. Ve svých posledních větách zdůvodnil rozhodnutí o sebevraždě slovy: Mimořádné nebezpečí dává právo na mimořádná opatření ... Chci vroucně věřit, že se stane div a že smrt sotva známého malého spisovatele, neznámého vojáka života, rozšíří trochu jasna a pravdy

V pátek, 3. července 1936, přišel Lux s ostatními světovými novináři na plenární zasedání Společnosti národů. Ke svému činu se odhodlal při řeči španělského delegáta. V tomto okamžiku Lux vyskočil na tribunu, před sebe si položil aktovku s napsanými dopisy, na předsedajícího belgického ministerského prezidenta Van Zeelanda zakřičel slova C'est le dernier coup („Toto je poslední úder“) a střelil se revolverem do hrudi.[2] V sále se rozpoutal křik a panika, zasedání bylo zrušeno a kolem Luxe se seběhli spřátelení novináři. Lux, v agónii ležící pod tribunou ještě naposledy promluvil se svými známými a po převozu do nemocnice po pár hodinách zemřel. Po pitvě se v jeho hrudníku našly dvě kulky, jedna však jako pozůstatek ze zranění z války. Jeho pomník se nachází na hřbitově na ženevském předměstí s uctivým nápisem Martyr d 'Israel - il s'est immole pour protester contre l'intolerance des hommes (Mučedník Izraele – obětoval se na protest proti lidské nesnášenlivosti).