Štěpán Málek

Štěpán Málek pochází z Nového Bydžova. Absolvoval Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou, Hořice v Podkrkonoší (1981–1984). Pokračoval na Pedagogické fakultě Hradec Králové, obor český jazyk a výtvarná výchova. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel sochařskými školami Stanislava Kolíbala, Huga Demartini, Jindřicha Zeithammla. Je členem a předsedou Klubu konkretistů KK3 a zakladatel Východočeské sekce Klubu konkretistů. Od roku 2003 je kurátorem galerie amb v Gočárově funkcionalistickém Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové. V rámci KK3 organizuje v Hradci Králové od roku 2011 výstavní festivaly Konkrétní podzim a od 2014 Nábřeží umělců společně s Janou Vincencovou.[1]

Po odchodu z vlastní skupiny N. V. Ú. založil další punkovou skupinu !V.V.Ú.. V 80. letech hrál na saxofon, zpíval a skládal hudbu a texty v kapelách Kmitací adaptér a Ježkovy voči. Vyučoval prostorovou tvorbu a kresbu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, v současnosti vede ateliéry a workshopy pro veřejnost i děti v oboru volné tvorby. Je pedagogem oboru grafický design pardubické školy GRACE.

Všestranný Štěpán Málek je sochař, malíř, kreslíř, grafik, básník, pedagog, galerista, kurátor, architekt a instalátor výstav, kuchař, cyklista, otec, pankáč, zpěvák, skladatel, hráč na saxofon a foukací harmoniku a středobod východočeského kulturního života. Ačkoli umí nakreslit figuru i vystihnout zátiší s lahví a jablky, dává přednost sféře geometrie. V chaosu současného světa našel prostor, v němž existují pravidla a zákonitosti, univerzum pravých úhlů, kruhů, vrstvených mnohoúhelníků a válců, které vznikají z úplně obyčejných materiálů, kamene, dřeva, dřevěného kompozitu, papíru, kartonu, plastu nebo lepenky.[2] Využívá materiálů, které nás obklopují, jde přece o to, vystačit s tím, co už tu je.

Vyjadřuje se prostřednictvím tří dimenzí i dvourozměrnou kresbou. V kresbě hrají důležitou roli šrafury, průniky geometrických tvarů jako jsou kruhy, trojúhelníky, elipsy s osami a horizonty, které kresbou procházejí jako kontinuum. Patrné je již dávné okouzlení japonskými zahradami a zenovým buddhismem, protože používá duality (prázdné – plné, černé – bílé, mužské – ženské) nikoli jako protiklad, ale jsou harmonickou souhrou.[2]

80. léta – časosběrné objekty složené z vypálených zápalek, vykouřených špačků cigaret a doutníků.

90. léta – koule, z nichž trčí dráty, balvany, které vypadají jako sázené brambory a pole ve smyslu duchovním i hmotném. Land-artové aktivity, na AVU pracoval s instalacemi ze sypaného pigmentu. Jen taková instalace měla schopnost vždy vznikat znova, tvar se rodil jako fénix z pigmentu.

Konec 90. let – bílé období – na desky lepil přírodniny, potahoval je bílým papírem, někdy s černými akcenty. Kombinoval tvary dokonalé estetické a matematické krásy s tvary přirozeně utvářenými, jako jsou kameny a rostlé dřevo.

Okolo roku 2000 – období černých objektů, velmi sofistikovaných v nejlepší tradici minimalismu.

Od 2004 – minimalismus nabyl téměř barokních obrysů. Dřevěné objekty potažené barevnými hedvábnými papíry, které později zastoupila barva. Tvary byly vždy redukované, minimální, velmi různorodé, vrstvené

Po roce 2010 přešly barvy na objekty ve vší pestrosti, poučené streetartovým sprejováním a nepochybně také setkáním s dětskou fantazií a svébytnou tvůrčí sílou. Design povrchu odkazuje k optickým iluzím baroka.

Od roku 2014 se prolínají objektové série Matrix a Geop.[3]

Rokem 2017 se vrací k monumentálním instalacím, v nichž upustil od pevných, dokončených forem a začal se zabývat instalací z materiálů a modulů, které lze variovat s ohledem na prostor či autorův úmysl.[4] Viz instalace v Klatovech (2018), Pardubicích (2017) a Karlových Varech (2019).

V roce 2019 se vrátil k práci s transparencí skla a přidal vodu. Výsledkem jsou nízké misky z kombinace různých stereometrických těles. Transparentní sklo naplněné průhlednou vodou působí téměř nehmotně. Vznikly také nástěnné instalace v podobě materiálových kreseb, pro něž použil provázky a nerezové závitové tyče.[5]  

Štěpán Málek v kubištovském duchu ve světě geometrie nalézá utopii, v čistotě forem spásu a vykoupení jako protiklad veškeré medializaci, komercializaci a spektakularitě světa. Tvůrčí proces je kontinuální hra, přeskupování elementů. Je to cesta, kterou dobře známe z dětství. Předložte sochaři jakékoli hmoty, tvary, obrysy, pevné materiály a libovolné přísady a vytvoří z nich reliéf, prostorovou báseň. Jeho krédem je nesoupeřit s přírodou, jít svou cestou…

(z dosud nevydané monografie)