Období Kamakura
Období Kamakura (japonsky 鎌倉時代, Kamakura-džidai) je období dějin Japonska mezi lety 1185 až 1333. Následovalo po období Heian, jehož poslední desetiletí byla poznamenána spory mezi dvěma nejvýznamnějšími vojenskými rody Minamoto (též Gendži) a Taira (též Heike) a jež vyústily v krvavou genpeiskou válku (1180–1185). V té zvítězili Minamotové v čele s Joritomem Minamotem. Joritomo si už roku 1180 zvolil za své sídlo Kamakuru na jižním okraji nížiny Kantó, která ležela 400 kilometrů od císařského hlavního města Kjóto.[1] A právě podle Kamakury získalo název celé následující období, kdy odtud Joritomovi následníci ovládali Japonsko. V roce 1192 získal Joritomo od císaře dědičný titul seii taišógun (obvykle zkracovaný na šógun), což byla formálně nejvyšší funkce v systému vojenské vlády.[2] Administrativa, prostřednictvím které šógun vládl, se nazývala bakufu (幕府) neboli „stanová vláda“. Pojem původně označoval velitelský stan při taženích proti barbarům.[3]
Kamakurský šógunát 鎌倉幕府 Kamakura bakufu
| |||||||
geografie
| |||||||
obyvatelstvo | |||||||
pozdní střední japonština | |||||||
státní útvar | |||||||
měna: |
ryō | ||||||
státní útvary a území | |||||||
|
Po Joritomově předčasné smrti v roce 1199 se vlády v šógunátu zmocnili regenti šóguna (tato funkce se nazývala šikken) z rodu Hódžó a funkce šóguna se stala zcela bezvýznamnou.[4] Rod Hódžó vládl prostřednictvím nastrčených osob, které dosazoval na místa šóguna.
V roce 1221 se pokusil vystoupit proti vládě klanu Hódžó císař v pozadí Gotoba, podporovaný kláštery z hlavního města. Povstání, které je nazýváno Nepokoje éry Džókjú, však bylo potlačeno. Gotoba byl poslán do vyhnanství a většina vůdců byla potlačena.
Změna způsobu vlády vyvolala potřebu nového zákoníku, který byl vydán roku 1232 a nazýval se Zákoník Džóei. V něm bylo poprvé uzákoněno feudální uspořádání v Japonsku.[5]
Invaze Mongolů
Roku 1279 si podmanili Mongolové, v jejichž čele stál Kublaj-chán jihočínskou říši Sung a po Japonsku požadoval uznání mongolské nadvlády. To bylo odmítnuto a tak se v roce 1274 pokusil o invazi. Proti jízdě Mongolů útočící v šicích neexistovala v té době účinná obrana.[6] Mongolové také používali nové zbraně, např. praky střílející střely naplněné střelným prachem.
Japonsko ztratilo ostrovy Cušima a Iki. Rozhodla však bitva Bun'ei (文永の役), známá jako „(První) bitva v zátoce Hakata“. V ní zničil mongolské vojsko tajfun a jeho zbytky byly přinuceny se vrátit zpět.
Kublaj-chán vypravil invazní vojsko ještě jednou, v roce 1281. Zaútočil v zálivu Hakata na obranný val, který zde obránci vybudovali a dva měsíce se pokoušel neúspěšně vylodit. Tato bitva Kóan (弘安の役), nebo také „Druhá bitva v zátoce Hakata“ byla opět rozhodnuta mořskou bouří, která zbylé loďstvo, pravděpodobně méně než polovinu[6], přinutila k návratu.
Tyto dva tajfuny byly nazvány kamikaze a posílily víru Japonců v ochranu země božstvy.
Kultura
Mezi nejvýraznější rysy tohoto období patří kult bojovníka neboli samuraje, který byl ceněný pro svoji schopnost skvěle zacházet se zbraněmi, pro svou věrnost, schopnost snášet bolest a připravenost zabít v případě nutnosti i sám sebe (seppuku). Japonské meče (nejznámějším je katana), které byly vyráběny mistrovskými cechy, měly tak vynikající kvalitu, že se staly předmětem uctívání.
To se projevilo také v literatuře, kde vznikaly vojenské příběhy (gunki). Nejvýznamnějším je Příběh rodu Taira (Heike monotagari), líčící boje mezi rody Minamoto a Taira, které probíhaly během předchozího období Heian. V malířství byly běžné výjevy z bojů např. proti Mongolům.
Starší tradiční náměty však také přetrvaly. Známé je dílo mnicha jménem Kamo no Čómei (1151 - 1213) nazvané Záznamy z poustevny (Hódžóki). V něm ve formě zuihicu (črt) vylíčil svůj poustevnický život po zklamání z poměrů u dvora a odchodu od něj.
V sochařství začaly vznikat realistické dřevěné plastiky.
Náboženství
V tomto období můžeme vysledovat výraznější nástup nových buddhistických sekt. Mezi prostým obyvatelstvem se staly populárními sekty vzývající buddhu Amidu (sekta Čisté země a Pravá sekta Čisté země) a sekty propagující učení vycházející z Lotosové sútry (Ničirenova sekta).
Mezi vojenskou šlechtou se rozšířil zenbuddhismus, který ji přitahoval svým důrazem na kázeň a meditace. Přinesl ho do Japonska mnich Eisai Zendži, zakladatel zenové sekty Rinzai. Jeho žák Dógen přivezl z Číny učení další sekty Sótó.
S nástupem zenbuddhismu je spjat i počátek tradice čajového obřadu v Japonsku.[1][8][9]
Císaři období Kamakura[10]
Severní dvůr
Odkazy
Reference
- Encyclopedia of Modern Asia. Příprava vydání David Levinson, Karen Christensen; Autor hesla „Kamakura period“ Francesca Forrest. Svazek 3. New York: Berkshire Publishing Group, 2002. ISBN 0-684-80617-7. S. 304–305. (anglicky)
- VASILJEVOVÁ, Zdeňka. Dějiny Japonska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. S. 149.
- REISCHAUER, Edwin O; CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. 1., doplněné vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. (Dějiny států). ISBN 80-7106-391-6. S. 46.
- VASILJEVOVÁ, Zdeňka. Dějiny Japonska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. S. 151.
- REISCHAUER, Edwin O; CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. 1., doplněné vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. (Dějiny států). ISBN 80-7106-391-6. S. 48.
- REISCHAUER, Edwin O; CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. 1., doplněné vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. (Dějiny států). ISBN 80-7106-391-6. S. 51.
- FLANDERKA, Pavel; KOPEČNÁ, Regina; KRAEMEROVÁ, Alice. Japonsko - Průvodce do zahraničí. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Olympia, 1998. ISBN 80-7033-490-8. S. 99.
- VASILJEVOVÁ, Zdeňka. Dějiny Japonska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. S. 179–181.
- BOHÁČKOVÁ, Libuše; WINKELHÖFEROVÁ, Vlasta. Vějíř a meč (Kapitoly z dějin japonské kultury). 1. vyd. Praha: Panorama, 1987. S. 115–124.
- REISCHAUER, Edwin O; CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. 1., doplněné vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. (Dějiny států). ISBN 80-7106-391-6.
Literatura
- Encyclopedia of Modern Asia. Příprava vydání David Levinson, Karen Christensen; Autor hesla „Kamakura period“ Francesca Forrest. Svazek 3. New York: Berkshire Publishing Group, 2002. ISBN 0-684-80617-7. S. 304–305. (anglicky)
- VASILJEVOVÁ, Zdeňka. Dějiny Japonska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986.
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Období Kamakura na Wikimedia Commons