Čtyry doby

Do zámecké kaple v noci přichází dívka, modlí se u oltáře s mramorovými sochami Ježíše Krista a Máří Magdaleny a pláče nevědomou, svatou touhou. Ve druhé části děvče odchází do zahrady a touhu v ní rozněcuje slavík. Poté před hrdinkou rozkvétá nevídaně nádherná květina, v jejímž okolíku stojí jasná bohyně přírody. Ta pak dívku posvětí polibkem na čelo.

Ve třetí části je nevěsta vedena do kostela. Kněz káže o manželské lásce a nevěsta přísahá věrnost. Během svatební noci vzpomíná na své dávné setkání s bohyní, ale je pak je přinucena svým mužem, aby se mu poddala. Ráno se žena modlí k Maří Magdaléně. Ve čtvrté části kráčí žena zahalená černý závojem na horu a vyznává se, že zhřešila proti svaté lásce. Z nebe sestupuje ladná děva, odnáší ženu vzhůru, ke světlému trůnu, kde jí její zářivé sestry ukazují Boha a říkají, že je Láska.

Text lze srovnat s Čelakovského básní „Běla Krasavice“ (1825), v níž také po dvou šťastných a nadějných obdobích v životě dívky přicházejí dvě období zoufalství a bolesti.[3] V textu přítomná myšlenka sjednoducení ducha a přírody je obdobou úvah, které lze nalézt u Františka Matouše Klácela (koncept „Věsměrnosti“) a Jan Evangelista Purkyně („Všeduch“, duchovní princip vesmíru).[4] Hana Šmahelová toto dílo pro jeho lyričnost a využití scenérie rajské zahrady srovnala se starším textem Němcové, pohádkou „Viktorka“ z roku 1852.[5]

Josef Václav Frič, kterému byla próza věnována, dílo bagatelizoval slovy, že Němcová o sobě prozradila něco, co nepatří na veřejnost. Text byl pak dlouho chápán čistě autobiograficky, jako výpověď o nešťastném manželství s Josefem Němcem. Teprve Felix Vodička ocenil „Čtyry doby“ jako umělecký text a jejich závěr interpretoval nábožensky.[6] Jaroslava Janáčková napsala, že „Čtyry doby“ přitakávají ženské romantické vzpouře.[7] Tímto dílem se Němcová zapsala také do dějin básnické prózy a připojila se k pokračovatelům Máchovým.[8]