Český bublák

Původní pravlastí všech bubláků je Orient.[2] Zde se už v minulosti bubláci rozdělili na dvě skupiny, u jedné se důraz kladl na rozvoj bublání, ale po stránce vzhledu zůstali tito ptáci podobní polním holubům, u druhé se rozvíjely pernaté ozdoby. Původním zástupcem druhé skupiny je bucharský bublák, který je v současnosti v tomto směru nejprošlechtěnějším plemenem bubláků. Dovozem těchto holubů do Evropy zde vznikl základ pro vznik několika krajových a národních rázů dvojvrkočatých bubláků. Místem vzniku českého bubláka jsou Jižní Čechy.[3] Je to plemeno staré a podrobnosti jeho vzniku nejsou známé.[3] Původní český bublák měl jen krátké rousy, někdy býval i hladkonohý, a chyběla mu současná dokonalost vrkočů na hlavě.[3] Klub českých bubláků patří k nejstarším chovatelským klubům v České republice, byl založen již v roce 1921 a v následujícím roce byl v časopise Zvířena zveřejněn první standard plemene.[4]

Český bublák je holub střední velikosti, tzv. polního typu, proporcemi i velikostí se příliš neodlišuje od divokého holuba skalního. Je menší než bucharský bublák i němečtí bubláci a má jemnější konstituci.[2][5] Vzrůstem se podobá čejce, ve srovnání s ní má širší prsa a delší pernaté ozdoby.[2] Působí ušlechtilým dojmem, má vyvážené proporce s širokou a hlubokou hrudí a téměř vodorovně nesený, kratší trup, který je uložený spíše nízko a celý prostor mezi trupem a zemí je vyplněn rousem. Vyžaduje se kompaktnost postavy, poměr výšky a délky ptáka by se měl blížit poměru 1:1.[2]

Hlava bubláka je nízce klenutá a široká, zobák je slabší, středně dlouhý, u bílých a plnobarevných červených a žlutých holubů je narůžovelý, u barevných rázů ředěných je světle rohový a u ostatních tmavý. Ozobí je jen velmi malé a jemné. Oční duhovka je oranžová, u bílých a bělohlavých ptáků tmavá, tzv. vikvová. Obočnice jsou jednoduché a odpovídají barvou opeření hlavy, v modré a šedohnědé řadě jsou tmavé, v červené a žluté narůžovělé, u bílých a plnobarevně červených a žlutých ptáků jsou obočnice živě červené. Hlavu zdobí pernaté ozdoby, takzvané vrkoče. Jsou dva, proto se český bublák řadí mezi dvojvrkočaté bubláky. Zadní vrkoč je v podstatě lasturovitá chocholka táhnoucí se od ucha k uchu bez postranních růžic či hřívy. Odstává od hlavy, lehce se přiklání k týlu a převyšuje temeno. Chocholka je bohatě propeřená, hustá a rovnoměrná a od krku je odčísnuta příčnou pěšinkou. Přední vrkoč je tvořený peřím, které roste směrem dopředu a překrývá zcela ozobí. Je jednoduchý, dobře přiléhavý, úzký a od opeření hlavy je též oddělen výraznou příčnou pěšinkou.

Krk je krátký a široce vystupuje z hrudi, hrdlo je jemně vykrojené. Hruď je široká, hluboká a dopředu vyklenutá, stejně tak v ramenou je pták široký, záda jsou lehce skloněná a hřbetní linii je jen mírně se svažující. Křídla jsou silná, spíše kratší, dobře přilehlá a dobře složená, jejich letky se na ocase nekříží. Ocas je tvořený krátkými a širokými rýdovacími pery, je dobře složený a je nesený v linii hřbetu. Nohy jsou krátké, lýtka jsou zdobena dlouhými supími pery a běháky a prsty jsou hustě opeřeny. Rous je pravidelný, mohutný, dobře uzavřený, nelámavý a vějířovitě rozložený. Vzdálenost mezi konci rousů by měla odpovídat výšce holuba.[2]

Opeření českého bubláka by mělo působit slitým dojmem, peří je pevné, husté, krátké a těsně přiléhá k tělu, takže jednotlivá pírka nejsou na první pohled patrná. Bubláci se řadí mezi barevné holuby, barva peří měla být čistá, sytá, rovnoměrně a pravidelně rozložená s odpovídajícím bohatým leskem. Klade se důraz na kapratost a šupkatost po celé ploše křídel a na úzké a dobře protažené pruhy u pruhových rázů.

Chová se ve všech běžných barvách jako celobarevný, tzn. v barvě bílé, žluté, červené, černé, modré a plavé, v těchto barvách i bělopruhý a šupkatý a v rázu bezpruhém, pruhovém a kapratém, dále v kresebných rázech tygří a stříkané a v kresbě běloštítné, s bílými křídelními štíty.

Od jiných dvojvrkočatých rousných bubláků se český bublák liší jen v detailech. Český bublák je navíc často křížen s německými plemeny bubláků a tím se rozdíly dále stírají.

Německý bublák je ve srovnání s českým bublákem delší, vyšší a robustnější, má též delší a volnější opeření. Jeho postoj je mírně vyšší a má poněkud delší rousy a ocas. Vrkoče jsou mohutnější, přední vrkoč je častěji oválný, růžicovitý a není oddělený pěšinkou. Chovají se jen v celobarevných rázech. Podobný je bernburský bublák, který se od německého bubláka liší barvou opeření, chovají se v mniší kresbě s bílou hlavou, letkami, ocasem a rousy. Stejně tak drážďanský bublák se od německého bubláka odlišuje jen zbarvením, vyznačuje se běloštítnou kresbou s bílými štíty křídel.

Schopnost bublání je plemenným znakem českého bubláka. Je to geneticky založená vlastnost a ne všichni bubláci umí bublat stejně dobře. Dobrý český bublák vydrží bublat 3-5 minut, někdy i déle.[3] Bublání by mělo být plynulé a nepříliš hlasité.

Chov českého bubláka není těžký, jsou plodní a dobře odchovávají holoubata.[3] Hodí se k voliérovému chovu, vyžadují prostorný, nízko položený holubník s velkými krbci a jsou nároční na čistotu v něm. To všechno kvůli velkým rousům. V okolí holubníku je ze stejného důvodu nejlepší nízký hustý trávník.[3]