Čchen Sien-čang

Čchen Sien-čang (čínsky pchin-jinem Chén Xiànzhāng, znaky tradiční 陳獻章; 1428–1500) byl čínský neokonfuciánský filozof žijící a působící v mingské Číně. Oproti učení z knih začal klást větší důraz na meditaci a zkoumání vlastního nitra, což byl přístup k učení později rozvinutý Wang Jang-mingem.

Čchen Sien-čang
Pseudonym Š’-čaj, mistr Paj-ša
Jiná jména Čchen Kung-fu, Čchen Paj-ša
Narození 1428[1]
Sin-chuej, Kuang-tung
Úmrtí 1500[1]
Učenecké zájmy
Znám jako neokonfuciánský filozof
Škola Pajšaská škola
Ovlivněn Wu Jü-pi
Ovlivnil Čan Žuo-šuej, Čang Sü, Wang Jang-ming
Národnost chanská
Země říše Ming
Bydliště Sin-chuej, Kuang-tung
Povolání konfuciánský filozof
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Čchen Sien-čang je čínské jméno, v němž Čchen je příjmení.

Jména

Čchen Sien-čang používal zdvořilostní jméno Kung-fu (čínsky pchin-jinem Gōngfǔ, znaky 公甫) a přezdívku Š’-čaj (čínsky pchin-jinem Shízhāi, znaky tradiční 實齋). Nazýván byl také mistr Paj-ša (čínsky pchin-jinem Bái​shā xiān​sheng, znaky 白沙先生) či Čchen Paj-ša (čínsky pchin-jinem Chén Bái​shā, znaky 陳白沙) podle rodné vesnice Paj-ša.[1] Jeho přínos k rozvoji konfuciánství byl oceněn udělením posmrtného jména Wen-kung (čínsky pchin-jinem Wéngōng, znaky 文恭).[2]

Život a dílo

Čchen Sien-čang pocházel z jihočínského okresu Sin-chuej v provincii Kuang-tung. Jeho otec zemřel krátce před jeho narozením, vychovávala ho matka. Studoval konfuciánské klasiky a skládal úřednické zkoušky, provinční zkoušky složil v osmnácti letech, ale pak opakovaně propadl u zkoušek metropolitních. Studoval u Wu Jü-piho, poté studoval a meditoval doma v Sin-chueji. Postupně namísto učení z knih začal klást důraz na očištění mysli „sezením v klidu“, meditací. Získal pověst mudrce a roku 1483 byl povolán do Pekingu a obdržel místo v akademii Chan-lin, rozhodl se však k návratu domů, protože učení a sebezdokonalování směřující k dosažení moudrosti považoval za důležitější než úřední kariéru.[2]

Jeho filozofie se od ortodoxního pojetí školy Čcheng-Ču s jejím důrazem na učení z knih liší zaměřením na vnitřní sebezdokonalování pomocí meditace, třebaže knižní studium nezavrhoval.[2]

„ Člověk se věnuje studiu z touhy nalézt Cestu. Jestliže ji nenajde v knihách, nechť hledá uvnitř ve své mysli a nenechá se zastavit tím, co je mimo něj. “
— Citováno dle Anne Cheng: Dějiny čínského myšlení, s. 502.[3]

Důležitým pojmem jeho filozofie byla přirozenost a spontánnost (c’-žan), termín původem taoistický. U principu li méně zdůrazňoval jeho metafyzickou stránku a více kladl důraz na jeho roli sjednocující substance univerza, což vedlo k jeho odmítání dualismu mezi principem li a životní silou čchi. Věnoval se též promýšlení vztahu prázdnoty sü (虛) a klidu ťing (靜).[2]

Roku 1584 se mu dostalo mimořádné pocty, když byla tabulka s jeho jménem umístěna v Konfuciově chrámu.[4] Během mingského období byli takto vyznamenáni pouze čtyři konfuciáni, roku 1571 Süe Süan (1389–1464),[5] a roku 1584 společně s Čchen Sien-čangem také další Wu Jü-piho žák Chu Ťü-žen a o generaci mladší Wang Jang-ming.[4] Obdržel také posmrtné jméno Wen-kung („Kulturní a uctivý“).[2]

Jeho pojetí neokonfuciánské filozofie dostalo označení pajšaská škola, nebo také škola Ťiang-men.[6] Z jeho žáků měli největší význam především Čan Žuo-šuej (1466–1560) a dále Čang Sü (1455–1514),[6][1] k dalším předním žákům patří Liang Čchu (1451–1527) a Che Čchin (1437–1510).[6] Psal málo, jeho práce byl vydány pod názvem Sebrané spisy mistra Paj-ša (白沙先生全集, Paj-ša sien-šeng čchüan-ťi).[1]

Externí odkazy
  1. LIŠČÁK, Vladimír. Konfuciánství od počátků do současnosti. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. 468 s. ISBN 978-80-200-2190-8. S. 72.
  2. The Encyclopedia of Confucianism. Příprava vydání Yao Xinzhong. Abington, Oxon: Routledge, 2003. ISBN 978-0-415-51522-1. Heslo Chen Xianzhang, s. 51–52. (anglicky) [Dále jen Yao].
  3. CHENG, Anne. Dějiny čínského myšlení. Praha: DharmaGaia, 2006. xv + 695 s. ISBN 80-86685-52-7. S. 502.
  4. CHAN, David Tsz Hang. Changing Political and Intellectual Landscapes during the Mid-Ming: Revival of Private Academies, Emergence of jianghui, and the Enshrinement Case of 1584. Tempe, Arizona, 2016. 101 s. Master of Arts thesis. Arizona State University. . s. 1, 92–94. (anglicky)
  5. KOH, Khee Heong. Enshrining the First Ming Confucian. Harvard Journal of Asiatic Studies. Dec. 2007, roč. 67, čís. 2, s. 327–374, na s. 330. Dostupné online. (anglicky)
  6. Yao, s. 24, heslo Baisha xuepai.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.