Čínsko-vietnamská válka (1406–1428)

Dne 11. května 1406 Jung-le jmenoval Ču Nenga, vévodu z Čcheng, velitelem trestné expedice a zkušené generály Čang Fua a Mu Šenga jeho zástupci. Ču Neng zemřel v listopadu, ještě před přechodem hranic, poté druzí dva veleli společně. V čele 215 tisíc mužů zaútočili z Jün-nanu a Kuang-si. Útok byl rychlý a úspěšný. 19. listopadu 1406 mingské oddíly překročily hranice a už 20. a 26. ledna 1407 dobyly obě hlavní města Vietnamu (Dong-do, Východní hlavní město, tj. dnešní Hanoj a Tay-do, Západní hlavní město).

Hồ Quý Ly s rodinou ustoupil na jih, kde zorganizoval novou armádu. Válka trvala ještě šest měsíců, než byl Hồ Quý Ly a jeho syn poraženi a 16. června 1407 zajati a odvedeni do Nankingu. Čang Fu shromáždil zbylé stoupence Trầnů a zorganizoval jejich petici za připojení Vietnamu k říši Ming.[4] Jung-le, potěšený snadným vítězstvím, 5. července 1407 oficiálně začlenil Vietnam do mingské říše jako provincii Ťiao-č' a začal budovat administrativu. Čang Fu rozdrtil zbylý odpor a roku 1408 se s většinou armády vrátil do Číny.[3]

Rychlé dobytí Vietnamu v letech 1406–1407 je mezi čínsko-vietnamskými konflikty od 10. do 20. století, ve kterých zpravidla Vietnam uhájil svou nezávislost, naprosto ojedinělé.[5] Zhroucení vietnamské obrany přes pečlivou několikaletou (od roku 1401) přípravu ovlivnilo několik faktorů. Na straně obránců jejich averze vůči nové dynastii, nízká morálka a špatné velení Hồ Quý Lya.[5] Na straně útočníků schopní generálové, zejména Čang Fu a kvalitní výzbroj mingských armád, především převaha ve střelných zbraních a dělostřelectvu.[pozn. 1] Střelné zbraně byly zvláště efektivní proti vietnamské pěchotě i slonům, v minulosti nebezpečné úderné síle. Mingští dělostřelci drtili vietnamské loďstvo v říčních bitvách.[7]

Vietnam byl nyní jako provincie Ťiao-č' součástí říše Ming, rovnocennou s ostatními provinciemi. Provincie byla rozdělena na 41 podprefektur a ty na 208 okresů.[8] V čele provincie stál bývalý ministr Chuang Fu, který však měl s mingským dvorem problematické vztahy.[9] Budovala se zde administrativa, složená jak z čínských, tak z vietnamských úředníků. Budoucí úředníci se vzdělávali v konfuciánských školách, kde vyučovali čínští učitelé. Obyvatelstvo bylo podrobeno daním a pracovním povinnostem obvyklým v Číně. Byly také zorganizovány kolonie vojenských rolníků, které ale nikdy nebyly schopny vyprodukovat dost potravin pro zásobování armády rozmístěné ve Vietnamu. Potraviny, výzbroj i výstroj musely být se značnými náklady dodávány z Číny.[10] Naopak vietnamští odborníci byli odesíláni do Číny, už roku 1407 bylo do Nankingu posláno 7600 obchodníků a řemeslníků,[8] vietnamský eunuch Žuan An byl hlavním architektem rozvrhujícím novou mingskou metropoli – Peking.[11]

I po připojení k říši zůstal Vietnam pro Číňany cizí zemí, kam byli důstojníci posíláni za trest a místa v civilní správě mnohdy obsazována neúspěšnými kandidáty úřednických zkoušek.[9]

V září 1408 Trần Ngỗi zahájil protičínský odboj a na obsazeném území vyhlásil obnovenou říši Đại Việt.[3] K potlačení povstání byl do Vietnamu vyslán z Jün-nanu Mu Šeng. Ale povstalci využívali znalosti prostředí i podpory obyvatel a Mu Šengově armádě se ubránili. Začátkem 1409 se na bojišti objevil Čang Fu, kterému se v prosinci 1409 podařilo Trần Ngỗie porazit a zajmout, načež byl odvolán na mongolskou hranici.[12]

Boje však neutichly – do čela rebelů se postavil Trần Quý Khoáng, synovec Trần Ngỗie. Mingský dvůr mu nabídl hodnost guvernéra provincie, ale Trần Quý Khoáng odmítl a válka trvala. Čang Fu se s posilami vrátil začátkem roku 1411, dvakrát porazil povstalce a dobyl jejich hlavní město Nghệ An (které Číňané ztratili už 1408). Boje však pokračovaly.[12] Roku 1414 mingská vojska obsadila čtyři prefektury na jihu Vietnamu, v minulosti dobyté Vietnamci na Čampě.[10] Neobratná mingská diplomacie ale zhoršila vztahy s Čampou, když odmítla její žádost o navrácení těchto území.[13] Obrat ve válce nastal roku 1414, kdy byl (30. března 1414) Trần Quý Khoáng zajat. Poté vietnamský odpor zeslábl a roku 1416 byla většina mingské armády stažena.[12]

Klid však dlouho nevydržel. Do Vietnamu byl vyslán eunuch Ma Čchi,[pozn. 2] jehož požadavky na mimořádné dávky a odvody vyvolaly nespokojenost obyvatelstva. Když v únoru 1417 přijel Li Pin náhradou za Čeng Fua, situace se už zhoršovala. Koncem roku 1417 se Vietnamci, mnohdy vojenští i civilní úředníci jmenovaní mingskou vládou,[14] opět začali bouřit. Do čela rebelů se postavil Lê Lợi, který bojoval už pod Trần Quý Khoángem a nyní se prohlásil králem. Po prohraných bitvách (1419 a 1420) se obrátil ke guerillové taktice umožněné podporou obyvatel. Přes masívní nasazení vojsk Číňané nedokázali Vietnamce porazit.[12] Roku 1422 zemřel Li Pin a o dva roky později i císař Jung-le, hlavní zastánce expanzívní politiky na migském dvoře.[14]

Císař Chung-si roku 1424 odvolal Chuang Fua, spravujícího provincii, nahradil ho Čchien Č', hrabě Žung z Čchang. Odvolání zkušeného a v provincii respektovaného guvernéra byla podle historiků hrubá chyba.[15] Čchien Č' byl neúspěšný, vzhledem k problémům se zásobami a neznalosti místních poměrů, proto byl 8. května 1426 z rozhodnutí císaře Süan-te nahrazen generálem Wang Tchungem. Současně císař oznámil ministrům své rozhodnutí ukončit válku ve Vietnamu.[16] Ministři Ťien I a Sia Jüan-ťi požadovali pokračování války, zatímco Jang Š'-čchi a Jang Žung podpořili císaře.[17] Nakonec bylo rozhodnuto posílit armádu ve Vietnamu – o 20 tisíc vojáků z Číny[14] a 30 tisíc Vietnamců naverbovaných na místě. Zmobilizováni byli i vojenští rolníci, což přineslo zhoršení zásobovací situace vojsk.[18]

Nyní již armáda Lê Lợiho zesílila a ani výzbrojí nezaostávala na mingskými vojsky.[19] která se z větší části skládala z Vietnamců vedených čínskými důstojníky.[14] V zimě Lê Lợi zaútočil na mingské posádky a porazil je v několika bitvách, přičemž mingské síly ztratily desítky tisíc vojáků. V lednu 1427 císař rozhodl o vyslání silných posil do Vietnamu, jejich velitelem jmenoval Liou Šenga. Současně vyslal do Vietnamu Chuang Fua.[17] V dubnu 1427 po několikaměsíčním obléhání Vietnamci dobyli pevnost Xuong-giang. Dobytí silně opevněného města znamenalo přelom ve válce – přechod od guerilly k regulérní armádě schopné otevřeně se postavit nepříteli.[20] V září 1427, když se stopadesátitisícová Liou Šengova armáda přiblížila k hranicím, poslal Lê Lợi neočekávaně poselství k mingskému dvoru, ve kterém navrhl uznání Trần Cảoa, potomka dynastie Trần, jako panovníka, pokud Číňané zaručí Vietnamu autonomii. O několik dní později byla Liou Šengova armáda poražena a ztratila 70 tisíc mužů. Wang Tchung poté ze své vůle souhlasil s Lê Lợiovými podmínkami a začal ustupovat do Číny. Mingský dvůr se o Lê Lợiově nabídce dozvěděl až 16. listopadu, měsíc po Liou Šengově porážce. Ministři byli v názorech na konflikt rozděleni stejně jako dříve, ale císař Lê Lợiho návrh na restauraci dynastie Trần akceptoval[17] a v prvních měsících roku 1428 mingský vojenský i civilní personál odešel z Vietnamu.[18] Lê Lợi však po svém vítězství čínským vyslancům oznámil že Trần Cảo zemřel a vládnout bude sám. Navíc odmítl repatriaci zbylých čínských vojáků a úředníků.[17]

Císař Süan-te požadoval restauraci dynastie Trần i roku 1428 a 1429. Až roku 1431 po obdržení pokorného dopisu Lê Lợiho uznal jeho vládu nad Vietnamem de facto (jako „správce záležitostí Annamu“, ne však jako krále).[17] Teprve roku 1436 nový císař Jing-cung uznal Lê Lợiova nástupce panovníkem Vietnamu.[21]

V důsledku čínské okupace Vietnamu byl obnovený vietnamský stát mnohem pokročilejší ve vojenské oblasti, zvláště co se týče kvality střelných zbraní, což mu umožnilo během 16. století rozhodnout věky trvající války s Čampou ve svůj prospěch. Dvacetileté přičlenění k říši Ming též hluboce zasáhlo vietnamskou kulturu a správní postupy.[22]