Úmluva o lidských právech a biomedicíně

Preambule zmiňuje mezinárodní dokumenty předcházející vzniku Úmluvy a nutnost na ně navázat dalšími texty, které plně postihnou možné důsledky vědeckého vývoje v oblasti biomedicíny. Cílem je to, aby z takového vývoje mohly těžit současné i budoucí generace.[1] Úmluva vzniká jako nástroj pro podporu ochrany lidských práv v oblasti biomedicíny na nadnárodní úrovni. Jedná se o první ucelenou multilaterální dohodou, která se zabývá biomedicínskými otázkami lidských práv.[2]

Úmluva nijak nedefinuje pojmy „jednotlivec“ a „lidská bytost“ a ani to, zda se jedná o synonyma. Při vzniku textu nepanovala shoda ohledně právního statusu lidského embrya a počátku vzniku právní osobnosti. Proto je přesné znění ponecháno na právní úpravě jednotlivých zemí, které se k Úmluvě připojily.[2]

Mach zmiňuje tyto principy, které se věcně a prakticky vztahují k problematice medicínského práva:[9]

Kapitola 2 zdůrazňuje, že nikdo nesmí být nucen podstoupit jakýkoliv zákrok bez toho, aby k tomu udělil svobodný a informovaný souhlas. Jedinec má právo na informace o účelu a povaze zákroku a jeho důsledcích a rizicích. Tento souhlas může kdykoliv odvolat.[1] V tomto ohledu Úmluva silně ovlivnila aktualizaci české legislativy, aby se informovaný souhlas stal základem legitimity poskytování zdravotní péče.[10] Právo na dostatečnou informovanost a rozhodování je garantováno také zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.[10]

Až na souhlas s biomedicínským výzkumem (Článek 15, Kapitola 5) a souhlas s odběrem orgánů od žijících osob (Článek 19, Kapitola 6), nestanovuje Úmluva konkrétní podobu souhlasu. Může tedy být výslovný, nevyslovený, písemný či ústní.[2]

Kapitola 3 se zabývá ochranou soukromí a právem na informace. Každému zaručuje právo být nebo nebýt informován. Jedná se o uplatnění obecnějšího práva na soukromí z Evropské úmluvy o lidských právech (Článek 8).[2] „Právo vědět“ je konstruktivní složkou proměňujícího se vztahu lékař‒pacient, jež stojí v opozici k dřívějšímu paternalistickému modelu. Právo být informován o vlastním zdraví je přirozeným důsledkem uznání pacienta jako plně autonomní bytosti.[2]

Studium lidské genetiky a využívání moderních metod umožnilo v oblasti genetiky prudký rozvoj. Reaguje na něj je kapitola 4, která zakazuje jakoukoliv nespravedlivou diskriminaci jedince na základě jeho genetického dědictví, modifikace zárodečné linie a použití postupů lékařsky asistované reprodukce za účelem volby budoucího pohlaví dítěte.

Kapitola 5 předkládá obecné zásady biomedicínského výzkumu, přičemž je třeba vždy dbát na Úmluvu a další právní předpisy, které slouží k ochraně lidské bytosti a její důstojnosti. Pro výzkum je nutné získat svobodný a poučený souhlas osoby, který je výslovný, konkrétní a písemně stvrzený. Je dán pro jeden konkrétní zákrok provedený v rámci výzkumu. Dotyčná osoba musí být předem informována o svých právech a zárukách, které stanovuje zákon na její ochranu. Zároveň platí, že svůj souhlas může kdykoliv svobodně odvolat.[1]

Ti, kdo jsou neschopni dát souhlas k výzkumu, mohou být výzkumu podrobeni pouze, pokud je pravděpodobné, že výzkum bude prospěšný jejich zdraví. Experiment navíc musí být z hlediska výzkumu jediná možnost. I zde je nutný konkrétní souhlas v písemné formě, který je možné kdykoliv svobodně odvolat. Pokud zúčastněná osoba projeví nesouhlas, nesmí být výzkum proveden.[1]

Kapitola 6 vytváří rámec pro ochranu žijících dárců v souvislosti s odběrem orgánu nebo tkáně. Odběry od žijících dárců by měly být prováděny pouze pokud není možné učinit odběr od dárce zemřelého a v případech, kdy neexistuje žádná alternativní léčebná metoda se srovnatelným účinkem. Odběr orgánu vyžaduje výslovný a konkrétní souhlas dárce (Čl. 5), stvrzený písemně nebo před úředním orgánem (například soud nebo notářství).[1] Lidské orgány a tkáně by tak měly být považovány za „dary“ a ne pouhé „komodity“.[2] Jako takové nesmějí být zdrojem finančního prospěchu, a to ani pro osobu, které byly odňaty, ani pro třetí stranu.[1]