Éric Guglielmi

Guglielmi se narodil a vyrůstal v Revinu. Jako fotograf samouk pořídil své první snímky ve svých dvanácti letech fotoaparátem Praktica.[2] Na montážní lince začal pracovat v šestnácti letech.[3] V roce 1990 byl zaměstnán ve fotografické laboratoři v Paříži a následně se stal módním fotografem.[4] Inspirovali ho významní američtí fotografové.[5]

Guglielmi se stal v Mali korespondentem pro magazíny Libération a Jeune Afrique.[6] Zachytával aktuální dění v Bangladéši, Demokratické republice Kongo a na Ukrajině.[5] Během svého mládí si oblíbil díla Artura Rimbauda a následně pak metodicky navštěvoval města uváděná básníkem.[4] Oženil se s Malinou v Bamaku[7] a založil fotografickou agenturu Djaw a časopis Tarik Hebdo.[3] V roce 1998 se vrátil do Francie.

Po zpravodajské fotografii ve Rwandě v roce 2002 Guglielmi na pět let ukončil fotografickou praxi.[6] Po této pauze se rozhodl pořizovat fotografie v dlouhodobých projektech přímou fotografickou kamerou. Pořizoval také černobílé a umělecké barevné panoramatické fotografie.

Guglielmi vášnivě propadl pokročilým fotografickým tiskařským technikám s využitím stříbra,[1] otevřel laboratoř pro všechny umělce, kteří tuto metodu chtěli použít.[8] V roce 2010 založil Gang, nezávislé nakladatelství fotografických knih.[9] Získal grant od Maison de la photographie Roberta Doisneaua, což mu umožnilo vrátit se do Ardenska. Po departementu cestoval dva roky a po dokončení cesty vystavoval svá díla.[10]

Éric Guglielmi zemřel ve spánku v Paříži 19. června 2021 ve věku 51 let.[8]

• Touba, voyage au cœur d'un islam nègre (2007)
• „Je suis un piéton, rien de plus.“ Arthur Rimbaud (2011)
• What happens ? (2016)