Écorché

Écorché (z latinského excortocare, odloupnout '; latinský kmen: ex znamená „z" a cortex je „ kůra") je v umění styl znázornění postav, ve kterém jsou lidé nebo zvířata zobrazeni se svaly a kostmi bez kůže.

„Écorché" socha od Ligiera Richiera
„Écorché" obrázek od Paula Pontia podle Petera Paula Rubense.

Jako anatomická metoda označuje přípravky, kterými jsou vnitřní orgány a kosti po odstranění kůže konzervovány.

Umění

Existují pouze náznaky, že metody podobné „écorché" byly používány již v antice. Nejstarší jasný důkaz uměleckého écorché lze najít v renesanci. U nahých postav architekt Leon Battista Alberti doporučil, aby byly nejprve nakresleny kosti a svaly a nakonec kůže.

Leonardo da Vinci použil tuto techniku ​​ve svých prvních studiích, zobrazujících zvířata s rozebranými končetinami. Tímto způsobem dokázal velmi přesně vykreslit jemné struktury těla.

V muzeu Bargello ve Florencii se nachází bronzová anatomická postava od manýristického sochaře L.C. Chigoliho (kolem roku 1600).

Samotný termín écorché se ve francouzském jazyce objevuje poprvé v 18. století ve slovníku Dictionnaire de l’Académie françoise z roku 1787.[1] (V současném francouzském hovorovém jazyce se slovo écorché používá k označení „svalnatého muže“.)

Écorché „Houdon"

V roce 1766 si rektor římského kostela Santa Maria degli Angeli vybral mladého sochaře Jean-Antoine Houdona k vytvoření dvou soch: patrona kartuziánů, svatého Bruna a svatého Jana Křtitele. Náčrt „Jana Křtitele“ Houdon vytvořil ve formě anatomické postavy s využitím znalostí získaných od chirurga Segjura, který ho učil anatomii mrtvol v nemocnici Svatého Ludvíka ve Francii. Houdonův „écorché" byl vysoce ceněn jak Segjurem, tak umělci i milovníky umění. Socha byla prohlášena za nejlepší ze všech známých anatomických modelů. Ředitel Francouzské akademie v Římě, Charles Natoire získal se svolením markýze Marignyho [protektor Akademie malířství, sochařství a architektury][pozn 1] sádrový odlitek tohoto modelu.[2]

Kopie „écorché“ se staly nepostradatelnou učební pomůckou ve všech uměleckých akademiích a uměleckých školách při výuce akademického kreslení a modelování. Staly se tak populární, že dostaly sochařské jméno: „hudony“.[3]

V USA se metoda „écorché" v 21. století stále používá na různých uměleckých školách, jako jsou New York Academy of Art, Art Students League of New York a Academy of Art University v San Francisku.

Anatomie
„Écorché" – preparáty od Honoré Fragonarda

Techniku ​​anatomického preparování „écorché" lze vysledovat až do 18. století. Byla používána ve veterinární škole École vétérinaire založené v 1765/66 v Maisons-Alfort a dalších francouzských akademiích.[4]

První ředitel veterinární školy v Alfortu, anatom Honoré Fragonard, touto metodou vypracoval celou řadu objektů. Jeho sbírka se nachází v Musée Fragonard v Maisons-Alfort u Paříže. Zprávy od návštěvníků, zejména od německých přírodovědců a lékařů, jsou však kritické. Viděli v „écorché" jen méněcenné objekty pro výuku anatomie, oproti těm vytvořeným z vosku (moulage).

Poznámky
  1. Abel-François Poisson de Vandières, markýz de Marigny a markýz de Menars (1727 - 12. května 1781), často označovaný jednoduše jako markýz de Marigny, byl francouzský šlechtic, který sloužil jako generální ředitel Královských budov. Byl bratrem vlivné milenky krále Ludvíka XV. Madame de Pompadour. (podle anglické wikipedie)

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Écorché na německé Wikipedii a Экорше na ruské Wikipedii.

  1. Écorché. Ve: Dictionnaire de l’Académie françoise, Nimes 1787, svazek1, S. 409
  2. Арнасон Г. Г. Скульптура Гудона / překlad z angličtiny П. В. Мелковой; Ред. Е. В. Норина; Худ. В. В. Лазурский.. — М.: Искусство, 1982. (в пер.)
  3. Власов В. Г.. Экорше // Власов В. Г. Новый энциклопедический словарь изобразительного искусства. В 10 т. — СПб.: Азбука-Классика. — Т. X, 2010. — S. 644
  4. Helmut Mayer: Das Kabinett des Direktor Fragonard. Ve: FAZ, 17. říjen 2009

Literatura
  • ALTMANN, Lothar. Lexikon malířství a grafiky. Praha: Knižní klub, 2006. 664 s. ISBN 80-242-1576-4.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.