Zdeněk Růžička

Jeho otec byl živnostník, měl výrobu cementového zboží a cihelnu, byl fandou do gymnastiky. Malý Zdeněk do Sokola chodil od čtyř let, cvičitelem tam byl jeho strýc Hynek Růžička. Na základní škole byl jeho učitelem Jan Bobrovský, otec známých basketbelistů, na obchodní akademii pak Gustav Hrubý, člen družstva z mistrovství světa, a profesor Částka, rovněž gymnasta.

Za války, kdy byl Sokol zákázán, aby mohli cvičit, udělali si spolu s kamarádem v otcově cihelně ve staré strojovně tělocvičnu. Za sokolskou činnost byl v té době trest smrti, ale jim se podařilo vše utajit.Také tajně trénovali v tělocvičně Dělnické tělovýchovné jednoty, která na rozdíl od Sokola zakázána nebyla.[5]

Po skončení války v roce 1945, po roce 1948, 1968 i v dalších letech prošel v osobním, profesním i sportovním životě řadou peripetií. Zúčastnil se tří olympiád, vzpomínal mj. na výkony Emila Zátopka a na dramatickou měsíční cestu z Melbourne 1956 spolu s ruskou výpravou lodí a vlakem přes Vladivostok a Moskvu.

Jeden jeho syn zemřel v důsledku choroby, druhý byl v přípravě na olympiádu, při tréninku se těžce zranil a zůstal na invalidním vozíku. Dcera s manželem - chartistou byla v roce 1981 nucena emigrovat do Švýcarska..

"Matka mi vždycky říkávala, abych dělal jen to, za co bych se sám před sebou nemusel nikdy stydět. Myslím, že naše generace měla přísnější výchovu, než mají děti dnes, a že to bylo dobře. Mám pocit, že že dnes každý čeká s nataženou rukou, co dostane. Ale lepší je připravit se, že život není jednoduchý." [5]