Zdeněk Pochop

Zdeněk Pochop se narodil v Horní Branné do rodiny penzionovaného legionáře Vladimíra Pochopa, který se účastnil 1. světové války jako rotmistr 3. roty (starodružiník) 1. čs. střeleckého pluku „Mistra Jana Husi“ a po válce se stal vojákem z povolání. Sloužil u dělostřelců a dosáhl hodnosti praporčíka. Vzhledem ke zdravotnímu stavu byl později penzionován a provozoval v Horní Branné hospůdku. V roce 1930 se mu narodil syn Zdeněk. Ten posléze, po přesídlení do lázeškého městečka Lázní Bělohradu, začal navštěvovat Raisův státní koedukovaný ústav učitelský v Jičíně, odkud později přestoupil na Lepařovo státní reálné gymnasium v Jičíně. Zde v roce 1949 maturoval. Roku 1953 po obhájení diplomové práce Nástin vývojové cesty Vaška Káni promoval na FF UK (obor čeština – ruština).[1]

Profesní dráhu začínal na Československé akademii věd, později se stal redaktorem nakladatelství Československý spisovatel, dále pracoval ve funkci zástupce šéfredaktora Literárních novin a mezi lety 1992 a 1995 byl ředitelem nakladatelství Český spisovatel.[1]

V nelehkých dobách normalizace musel Zdeněk Pochop hledat zaměstnání mimo svou odbornost, a tak se živil například jako měřič vydatnosti pramenů v národním podniku Stavební geologie (České Budějovice), jako vrátný v ubytovně nebo jako úředník-provozář v ateliéru pozemních staveb Pragoprojektu.[2][1]

V roce 1953 vstoupil do svazku manželského s Jaroslavou Hrnčířovou. Do šťastného manželství se narodily dvě děti: Alena a Pavel.

V době normalizace Zdeněk Pochop vydával v samizdatové publikace zakázaných autorů v edici "Petlice". Na publikacích uvedený text "Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu" ve skutečnosti znamenal "VZDOR". Ve volném čase se věnoval zvelebování chalupy v Červené Třemešné a říční plavbě do doby, než byl zakázán provoz motorových lodí na Vltavě.[2]

Mizerné probuzení (1964)

„Příběh o záhadně ztraceném „přísně tajném“ spise v jednom z výzkumných ústavů upoutá čtenáře svým důmyslným a napínavým dějem. Jako každá skutečná literatura má však i Pochopův příběh více rovin. Za strhujícím dějem se skrývá hluboké drama člověka, který chce zůstat čestným, okolnosti ho však ženou k dramatické chvíli, na konci čeká bud' osobní tragédie anebo – z morálního hlediska – zločin.

Pochopova novela patří konečně mezi ty nemnohé knihy, které svou až strohou pravdivostí provokují řadu otázek, jež se dotýkají každého z nás.“ [4]

Tajemství klíče (1969)

„O detektivce je v zájmu čtenářského napětí lépe vědět předem co nejméně. Nuže tedy: Tajemství klíče je detektivka jaksepatří a vše se točí kolem podivné sebevraždy čí záhadné vraždy krásné mladé ženy, která se zamkla ve svém bytě ve třetím poschodí. Zdali se poručík Tomek chopil vyšetřováni za správný konec a jak dokázal nalézt klíč k několika zarážejícím maličkostem kolem mrtvé ženy, to nechť posoudí čtenář sám.“ [5]

Marné volání (1993) [1]

Pohádka Dobrodružný výlet veverky Všetičky vyšla jako příspěvek do sborníku Uzel pohádek, česky 1991.[6]