Zásada přímého účinku

Zásada přímého účinku (též zásada nebo princip bezprostředního účinku) je princip v rámci evropského práva, podle kterého lze za určité situace přímo aplikovat právo Evropské unie v rozhodnutích soudů členských států i v situaci, kdy není zapracováno ve vnitrostátním právním řádu. Nejedná se o princip explicitně zmíněný v primárním evropském právu, jeho platnost vyplývá z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve sporu Van Gend en Loos (26/62), který byl dalšími rozsudky dále potvrzován v tom smyslu, že ho lze aplikovat teoreticky na všechna pravidla evropského práva, zejména na unijní nařízení a za určitých okolností i na unijní směrnice.