Zákon o dělnických samosprávách

Na základě tohoto zákona byly v podnicích zřízeny tzv. dělnické rady (srbochorvatsky radnički saveti/раднички савети)[1], které měly rozhodovat o fungování společností tak, aby byla naplněna komunistická teorie, kdy se mají továrny předat do správy dělníkům. Mělo rovněž dojít k decentralizaci řízení národního hospodářství, a to takovým způsobem, aby byla opuštěna sovětská koncepce centrálního plánování. Dělnické rady si volili pracovníci v továrnách sami; rady měly okolo 15-20 členů a jejich volební období bylo dvouleté. Nad dělnickými radami fungoval řídící výbor (srbochorvatsky komitet rukovodilaca/комитет руководилаца'), který měl roli výkonné rady. Míval 3-11 členů. Nad ním poté stál ředitel podniku. Na rozdíl od řídícího výboru, který vybírala a potvrzovala ve funkci dělnická rada, byl ředitel podniku nominován komunistickou stranou. Kromě toho existovala i řada dalších orgánů ve firmách, které vznikly na základě tohoto zákona. Díky tomu se tak třetina dělníků a pracovníků angažovala v nějaké z řídících pozic. Fungoval princip rotace, který zajišťoval střídání jednotlivých zástupců.

Jugoslávská historiografie vnímala přijetí tohoto zákona za jeden z přelomových kroků k realizaci výstavby socialismu v jugoslávských podmínkách. Letopočet nebo datum přijetí tohoto zákona jsou proto často připomínány v dobových kronikách, nebo historických publikacích.

Jugoslávie se tímto zákonem pokusila ideově osvobodit od sovětské cesty k socialismu a pokusit se hledat vlastní přístup, jak tuto ideologii v domácích podmínkách aplikovat. Dělnické samosprávy a samospráva pracujících se staly klíčovými prvky komunistického systému v této jihoslovanské zemi, a to až do rozpadu socialistického zřízení na začátku roku 1990.