Letecký zákon

Úmluva o mezinárodním civilním letectví (tzv. Chicagská úmluva) byla sjednána 7. prosince 1944 v Chicagu pod záštitou vlády Spojených států amerických (v jejímž archivu jsou uloženy ratifikační listiny a která byla pověřena administrativními úkony) a Spojených národů a v Československu publikována pod číslem 147/1947 Sb. n. a z. Touto úmluvou byla ustavena Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).

Samotná Chicagská úmluva byla v rámci činnosti ICAO osmkrát doplněna. Současné znění Dohody má označení ICAO Document 7300/8. Proto členské státy ICAO v souladu s tím několikrát novelizovaly své zákony o civilním letectví.

Úmluva podepsaná 1929 ve Varšavě, zákon č. 243/1933 Sb. Jedná o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě a o odpovědnosti za škodu. Definuje se odpovědnost leteckého dopravce za přepravní škodu.

Obsahuje také požadavky na dopravní listiny:

• letenku
• průvodku na zavazadla
• nákladní letecký list

Stanovuje se rozsah odpovědnosti dopravce, a to pevnými částkami, kde limit odškodnění je 1500 FRF Poincare (francouzský frank rovnající se svou hodnotou 65,5 mg zlata o ryzosti 900/1000). V roce 1975 stanoveno odškodnění namísto Poincare v SDR, aby nebylo závislé na kolísající ceně zlata.

Úmluva podepsaná 1952 v Římě, zákon č. 49/1997 Sb. Jde o úmluvu o odškodňování škod způsobených provozem zahraničního letadla vůči třetím osobám nebo zemi. Podle této úmluvy musí každá osoba, která utrpí škodu na zemi, prokázat, že tato škoda byla způsobena letadlem za letu, anebo osobou nebo věcí, která vypadla z letadla za letu.

Úmluva podepsána 1953 v Ženevě. Stanoví se mezinárodní pravidlo o uznávání práv k letadlům, aby se předešlo kolizím práva jednotlivých smluvních států.

Účelem je usnadnění financování nákupů letadel používaných v mezinárodní letecké dopravě pomocí úvěrů zajištěných zástavním nebo jiným právem.

Stanoví se, že veškeré zápisy týkající se jednoho letadla budou v jednom leteckém rejstříku, podle státní příslušnosti letadla. Tím se zamezilo dvojímu zápisu ve dvou státech.

Tato úmluva byla podepsána 1963 v Tokiu pro „boj s nezákonnými činy proti civilnímu letectví“. Vyvolala to situace v 60. letech, kdy se rozmohly únosy dopravních letadel i s cestujícími.

Tato úmluva navazuje na Ženevskou úmluvu o volném moři z roku 1958, kde je definováno pirátství jako protiprávní akt násilí, spáchané posádkou nebo cestujícími lodi nebo letadla, namířený proti jiné lodi nebo letadlu, proti osobám nebo majetku.

Úmluva podepsaná v Haagu roku 1970 k „potlačení protiprávního zmocnění se letadel“. Tato úmluva postoupila dále než Tokijská úmluva. Únos letadla byl kvalifikován jako trestný čin a zavazuje smluvní státy, aby pro tyto zločiny byly vynášeny nejpřísnější tresty.

Podepsána v Montrealu roku 1971, rozšířena 1988. Od platnosti této úmluvy české právo zná specializované skutkové podstaty trestných činů ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku v úmyslu získat, nebo vykonávat nad ním kontrolu.

Jde o tyto trestné skutky:

• násilný čin proti letadlu za letu, čímž je ohrožena jeho bezpečnost
• zničení letadla za provozu nebo způsobení takové škody na letadle, že není schopné letu
• umístění předmětu na palubě, který může letadlo nebo jeho část zničit a ohrozit jeho bezpečnost
• poškození zařízení letadla, které naruší jeho bezpečný provoz
• sdělení nepravdivé informace, čímž je narušena bezpečnost provozu (poplašná zpráva)