Xénia Hoffmeisterová

Malířská díla z tohoto období: „…jsou prostoupena vláčným, plynulým rytmem linií, prozrazujícím dynamické cítění. Linie a barva se společně uplatňují při vytváření určitého detailu; mohou a také se rozvíjejí nezávisle na sobě. Jejich střetáváním a odlučováním vniká do obrazu zvláštní napětí, které evokuje vlastní dějovou osnovu jednotlivých obrazů.“[2] Obsahově se již v tomto počátečním období ustanovují narativní schémata, postupy a témata, která v dalších letech postupně dozrávají a jsou rozvíjena. „Hluboká symboličnost, kořenící ve sféře intimních prožitků světa i autora sebe samého, se spojuje s alegoricky vyjádřenými úvahami o smyslu a aktuálních problémech lidského bytí. Výsledkem jsou alegorické scény s několika vrstvami významu.“[1]

V tomto období se Xénia Hoffmeisterová soustřeďuje na niterná „beckettovská“ témata „pocity odcizení, marnosti a nemožnosti vzájemného porozumění“.[3] Svou specifickou úlohu v autorčiných pracích hraje příroda, přicházející k divákovi v „…morfologii zárodečných organických útvarů (…) elementárních přírodních procesů růstu, bujení, páření a plození…“,[2] ale i v alegorickém zpracovávání autorčiných témat prostřednictvím zvířecích a rostlinných figur a interakcí. V hlubším smyslu její intimní vztah k přírodě „přerůstá v mýtus přírody jako jediného, byť z našeho hlediska rozporuplného základu světa“.[1] Přičemž jeho rozporuplnost je nejzřetelněji spatřována v nezpochybnitelné úloze přírody v procesu geneze lidského trápení a násilí, ke kterému se autorka stále vrací.

V díle se od počátku objevují prvky ironizující satiry, které „… se jednak podílejí na budování ironické konstrukce přístupu ke světu i umění, ale zároveň – jako prvek zlidšťující odtažitou myšlenku, podstatně přispívají k obecné srozumitelnosti díla“.[1]

Autorka v rámci velkých vyprávění o závažnosti dějů ve světě akcentuje drobné příběhy s důrazem na intimní detail, jejichž mikrokosmos věrně odráží struktury makrokosmických témat.

Asambláže hlav na plátně, sestavené ze zbytků temperových barev, cínových obalů, zbytků dřeva, kovů a nejrůznějších „odpadních“ materiálů, zastupují první ucelenější cyklus méně závažné autorčiny tvorby, která představuje do dnešních dnů paralelní linku k její ústřední tvorbě. Jedná se o „…dětsky hravé objekty, asambláže a objektové skříňky z náhodně nalezených věcí. Tyto objekty nevznikají z přetlaku imaginace podvědomí, jak tomu bylo u surrealismu, ani jako extravagantní východisko z prožitých sociálních otřesů, jako v případě dadaismu. Dadaistické zvolání, c’est mon dada‘ (tj. má záliba) pro tyto věci se jeví jako přiléhavé.“[4]

Z technického hlediska se malířská tvorba Xénie Hoffmeisterové proměnila. „O něco později je potemnělá, střídmá barevnost vystřídána intenzivnějším koloritem, téměř syrovou malbou, vyznačující se četnými barevnými disonancemi a dramaticky exaltovaným rukopisem.“[2] Objevuje se i „..,zvláštní druh lyrismu, který se prezentuje ze splývavého i vzrušeného rukopisu, promlouvá z měkké, někdy až melodické modelace fantaskních tvarů a linií.“[2]

Autorka i nadále rozpracovává již načrtnutá témata, nicméně přírodní tematika zesiluje na významu, kdy „Příroda a její kosmos se stávají dynamickou, plodivou a určující silou a samotný člověk součástí jejího řádu (…) V něm obnažuje svou animalitu a podmíněnost základními životními pochody.“[2] Ve větší míře se rovněž objevuje lidská figura, která stále výrazněji zasahuje do obrazového děje a zesiluje přímočarost jinak stále metaforického vyjadřování.

Ježibaba (2000)

Výraznou úlohu v průběhu autorčiny výtvarné činnosti na přelomu tisíciletí zastupují postavy „lidských modů“ andělů a čarodějnic, přičemž andělé v různých variacích zůstávají předmětem jejího zájmu natrvalo. V malbách, objektech, sochařských instalacích a grafikách dostává člověk hlavní úlohu. „Odcizení člověka přírodě, civilizaci, kterou si vytvořil, odcizení člověka člověku a sobě samému a z toho rostoucí pocit úzkosti, absurdity a znechucení(…). Člověk ztrácí totalitu své bytosti, místo něho se objevují postavy andělů.“[2]

Radostný zájem Xénie Hoffmeisterové o banální, běžné a jako odpad chápané předměty profánní každodennosti propojuje volný cyklus „věcí“ se závažnější a osudovější tematikou její ústřední tvorby. Své hravé uchopování banalit a vynášení jejich antropomorfizované ojedinělosti k pozornosti nevšímavého člověka staví do kontrastu se závažností fenoménů pomíjivosti, tísně a opuštěnosti, které vévodí v atmosféře světa rozporuplných, smrtelných bytostí. K této výtvarné linii se autorka s výkyvy zájmu přiklání i v dalších letech, například ve formě relikviářů nebo se svým cyklem tzv. „krabiček“ z let 2011 – 2012. Shodné náměty se opakují v malbě a objektech.

V pozdějších letech se zabývá výtvarnými možnostmi, které nabízí užití drátu. Tento materiál dovoluje přidání pohybové dimenze jinak statickým objektům a jednak se sám stává tvůrčím základem pro splétání „hnízd“, hlav a dalších objektů, které ve trojrozměrném světě zhmotňují obrazy, případně doplňují alegorické narace, jež Xénia Hoffmeisterová předestírá na plátnech.

Instalace Každý den je jiný (2007)

Od ostatních prací se výrazně odlišuje cyklus prací pop-artově uchopeného tématu bot. Konkrétně „dámské střevíčky, představené v jednotném typovém střihu, pojednané v páru, případně v různých obrazových konfiguracích“.[5] Není zřejmé, zda dané obrazy jsou „..výzvou k vykročení do nekonfliktního světa konzumu a povrchní zábavy, anebo zda byly odloženy před vstupem na posvátnou půdu…“[4] V tomto smyslu téma Botičky vyzývá k reflexi lidských perspektiv v návaznosti na výše zmíněné „věci“.

Obrazy travin odrážejí radostné prožívání času autorky z jejích pobytů v krajině Lehnic-Vodic u Prachatic. Ukládá se v nich „…dětská nostalgie, vášeň léta a bezpečí domova, a to i v ontologickém smyslu“[4] Díla z tohoto cyklu akcentují přirozenost pobytu v přírodě, a to nikoliv ve smyslu glorifikace monumentálních a romantických krajin, ale ve smyslu intimního prodlévání v trávě.

Sen v seně (2006)

Autorka vytvořila monumentální drátěnou instalaci „Sen v seně“, která se v roce 2011 stala součástí permanentní exteriérové expozice slovenského centra moderního umění Danubiana. Sen v seně představuje tvůrčí vyvrcholení ikonografického ztvárňování sena (trávy). „Původní kupka sena se postupně proměňuje až v téměř organický útvar ohromných hnízd, připomínající obrovité mořské sasanky, s otvorem-tunelem kamsi do hlubin či do útrob těchto podivných živočichů.“ [6] Kupky sena – sasanky si udržují a zdůrazňují podvojnost přírody, jako domova na jedné straně a určité pasti na straně druhé.

Zátiší s mým obrazem (2010)

Malířskou tvorbu Xénie Hoffmeisterové z těchto let lze rozdělit dle místa jejich vzniku a odpovídajících proměn v autorčině naladění. „…zátiší a pohledy do ateliéru a malířské záznamy stavů, vjemů a nálad, zachycené v pražském a venkovském ateliéru.“[7] Jestliže „venkovská“ tvorba je charakteristická klidem, řádem a harmonickým usebráním, ta pražská ukazuje na chaotičnost a zmatek, který je ovšem z hlediska autorky oním místem, kde se berou drobné příběhy všedního ruchu, na jejichž pozadí se objevují tematizace předešlých let.

Specifickým tématem se mimoto stávají tzv. „vetřelci“, již zmiňované relikvie a relikviáře, a všeobecně „kabinety kuriozit“, které zdůrazňují paralelní momenty dlouhotrvajícího zájmu Xénie Hoffmeisterové o jedinečnost věcí v provázaném světě s renesanční tradicí vytváření sbírkového mikrokosmu, jenž reflektuje „divadlo světa“.

Obrazy, asambláže a objekty tohoto rozsáhlého volného cyklu rozpracovávají v rozličných materiálových variacích několika základních kompozičních konfigurací zaječí symboliku a mytologii. Zajíc zde figuruje především jako symbol přírodní plodnosti, která se ukazuje v přímé souvislosti s výtvarnou kreativitou. Portréty zajíců se rovněž stávají „kryptoportréty“ žijících lidí.

Paralelně k této tvorbě vzniká cyklus zaječích kožek, ve kterém se tyto kožky stávají ústředními postavami autorčiných narativních, symboly a odkazy zahuštěných obrazových scén, které dále variují již ustálené tematizace autorčiných prací.

Xénia Hoffmeisterová výtvarně zpracovává předlohy k animaci dokumentárního filmu Pavla Štingla Eugéniové (Eugenic Minds), který rozebírá tematiku eugeniky s důrazem na její uplatňování nacistickým režimem.

V návaznosti na formální uchopení tematiky „zajíců“ a obsahové vytyčení tematiky Holocaustu a hrubého násilí projektem Eugéniové, vytváří autorka rozsáhlý cyklus asambláží a objektů lebek. Za užití nábojnic jako klíčového materiálu pro sestavování asambláží na plechových deskách se koncentruje na tematiku násilné smrti a dějinné paměti.

Instalace Stíny, Památník Terezín, 2016

Technologickou novinkou v díle Xénie Hoffmeisterové se stává užití stínohry v rozsáhlých instalacích, kde autorka užívá své scénografické zkušenosti. V úzké propojenosti s tematikou smrti, násilí a paměti využívá pohyblivé choreografie stínů vlastních objektů ke zpřítomňování existenciálního fenoménu prožívání „stinné minulosti“.

• 2006 - Amor vincit omnia, Saarländische Galerie – Europäisches Kunstforum e.V., Berlín, Německo (účast)
• 2006 - Grenzenfresser (Požírači hranic), Kunstverein Simonetta - Kulturfabrik, Helfenberg, Rakousko (účast)
• 2008 - Malba, sochy, Umelecká Beseda, Bratislava, Slovensko
• 2009 - Hasen u.a. (Zajíci mj.), GALERIE am schwarzen meer, Brémy, Německo
• 2009 - Pretty, pretty shoes, dogs and others (Pěkné, pěkné boty, psi a další), Palast UNESCO, Paříž, Francie
• 2012 - L’avaleur de couleurs (Požírač barvy), České centrum, Paříž, Francie
• 2014 - Prague, City of Eugenic Minds (Praha, město eugeniků), Katzen Arts Center, Washington D. C., USA
• 2015 - Shoah in us (Šoa v nás), České centrum, New York, USA

• 2000 - Konec světa?, NG – Palác Kinských, Praha
• 2006 - Amor vincit omnia, Saarländische Galerie – Europäisches Kunstforum e.V., Berlín, Německo (účast)
• 2006 - Grenzenfresser (Požírači hranic), Kunstverein Simonetta - Kulturfabrik, Helfenberg, Rakousko (účast)
• 2010 - Czech Art - 20 rokov po..., Danubiana Meulensteen Art Museum, Bratislava, Slovensko

• 2009 – Instalace sochy „Vítězství tmy“, Muzeum hl. m. Prahy - Zámek Troja, Praha
• 2011 – Instalace sochy „Sen v Seně“, Danubiana Meulensteen Art Museum, Bratislava, Slovensko