Wu Pin (malíř)

Wu Pin používal zdvořilostní jméno Wen-čung (čínsky pchin-jinem Wénzhōng, znaky 文中) a pseudonymy Č’-jin tchou-tchuo (čínsky pchin-jinem Zhīyǐn tóu​tuó​, znaky zjednodušené 枝隐头陀, tradiční 枝隱頭陀) a Č’-jin seng (čínsky pchin-jinem Zhīyǐn sēng​, znaky zjednodušené 枝隐僧, tradiční 枝隱僧).[1]

Wu Pin pocházel z Pchu-tchienu v provincii Fu-ťien, jeho životní data nejsou známa, byl aktivní v éře Wan-li (1573–1620). Už v mládí získal uznání za své malířské umění. Po dosažení dospělosti přesídlil do Nankingu, zde se začlenil do společnosti vzdělanců a literátů, vydal knihu poezie, psal i prózu. Byl oddaným buddhistou, což se projevilo i při volbě námětů jeho prací, například kolem roku 1601 pro nankingský klášter Čchi-sia namaloval pět set luo-chanů (buddhistických světců). Koncem éry Wan-li byl zaměstnán jako malíř u císařského dvora v Pekingu.[1]

V malbě obrazů se projevil jako originální extrentrik. Vycházel z místní fuťienské tradice ovlivněné prvky školy Wu, které dodaly jeho malbám eleganci a krásu, převzal však i expresivní výraz školy Če. Jeho krajiny mají štíhlé, ale monumentální, vrcholy táhnoucí se za obvyklé meze; jeho postavy mají groteskně deformované proporce, přitom však vystihuje jejich vnitřní podstatu; i v žánru květin a ptáků projevil svou originalitu.[1]

Je možné, že byl ovlivněn evropskou malbou, která se v jeho době objevila v Číně. Po své smrti byl rychle zapomenut a k oživení zájmu o jeho dílo došlo až ve 20. století.[1]